Proto OF před víkendem vyrukovalo s těžkými kalibry. Na významné posty ve federální vládě navrhlo Václava Klause, Vladimíra Dlouhého, Jiřího Dienstbiera, Jána Čarnogurského a Petra Millera. Zajímavé je, jak tyto kandidáty ve svém dopise premiéru Adamcovi prezentovalo: Dlouhého jako člena KSČ, Dienstbiera jako bývalého člena KSČ, Millera jako předního kováře z ČKD, jen Klause a Čarnogurského jako osobnosti bez přívlastků.
Mělo to svůj důvod. Ačkoliv celý svět obdivoval slogan „sametová revoluce“, revoluce jako taková se doma potýkala se svými limity. Občanské fórum se pohybovalo v mantinelech dosavadní ústavy, chtělo přesvědčit komunistické elity a vlastně i celou společnost, že základní sociální a právní jistoty budou nejenom zachovány, ale dokonce rozšířeny. Chtělo získat na svou stranu většinu, jak to v reálné politice chodí. I lidi typu Martina Ulčáka, kteří se rychle zorientovali v nové situaci.
Když už se revolucionáři pohybovali v mantinelech komunistické ústavy (té, na níž se v roce 1961 podílel Zdeněk Jičínský), začalo jít též o základní ústavní lhůty. Kdyby prezident Gustáv Husák abdikoval dříve, než bude vláda hotova, neměl by ji kdo jmenovat. Proto OF prohlásilo, že „společně s politickými stranami se snažíme nalézt východiska z krize, která hrozí přerůst v krizi ústavní“.
Někteří namítnou, že správná revoluce na ústavní limity kašle, od toho je přece revolucí. Jenže ta sametová byla naše, česká, tudíž dbala na to, co se smí a co se nesmí.
