Sobota 28. května 2022, svátek má Vilém
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Ve Wagnerovi „to“ slyšíte

Česko

Dominika Hošková je přední česká violoncellistka. Získala řadu hudebních cen. A umí poutavě vyprávět o tom, jak její oblíbený skladatel házel z okna kočky.

Předpokládám, že v tom, že jste violoncellistka, hrál velkou roli váš otec Jiří Hošek, který je sám violoncellový virtuos.

Hrál. Ale po pravdě řečeno, já jsem se do toho života se smyčcem už tak trochu narodila. Když jsem byla mimino, dávali mě spát do cellového futrálu.

* Abyste podvědomě splynula s nástrojem?

Asi ano. Táta doma pravidelně hrál, máma občas taky. Ona je sice povoláním psycholožka, ale na violoncello hraje také. Když mě před narozením nosila, slyšela jsem skoro celý violoncellový repertoár. To byla velká výhoda proti ostatním dětem. Ve třech letech jsem začala hrát na violu s bodcem, ve čtyřech jsem nastoupila do hudebky.

* Prošla jste obdobím nějakého výraznějšího vzdoru?

Určitě. Někdy v pubertě jsem měla violoncella dost, plánovala jsem, že půjdu studovat medicínu. Ale zásluhou profesora Mirko Škampy, ke kterému jsem chodila, jsem u hraní zůstala. Už ani nevím, jak toho docílil, ale rozhodla jsem se skoro ze dne na den.

* Takže vás třeba v patnácti nepřemohl pocit, že ztrácíte čas cvičením na violoncello, když byste mohla dělat zajímavější věci, které dělají vaši vrstevníci, jako třeba randění a paření…?

Když měl v jednu chvíli v mládí violoncella už plné zuby můj táta, dědeček mu řekl, že toho může klidně nechat. Ale nejdříve prý musí zahrát Dvořákův cellový koncert. Totéž řekl později táta mně. Takže jsem strašně cvičila, abych ten Dvořákův koncert zahrála, a v tom byla celá lest. Navíc, ona je to asi nejkrásnější věc, co byla pro tenhle nástroj napsána, a tak když ji člověk jednou zahraje, už se mu přestat nechce. A po tolika procvičených hodinách je škoda dělat něco jiného.

* Jak často cvičíte?

Čtyři až pět hodin denně.

* A jak dlouho si můžete dovolit necvičit?

Občas je zdravé den nebo dva vynechat. Ale jak nehrajete třeba týden, tak je to samozřejmě znát. Pro smyčcové nástroje to platí obzvlášť.

* Pořád mi připadá, že žijete až po čertech způsobný a ukázněný život. Co třeba večírky?

Těch jsem v životě absolvovala dost. Na některých hudebních kurzech nebo na zájezdech s orchestrem bývalo veselo. Tam se moc nespí. Zažitá představa, že vážné hudbě se věnují lidé, co si po ránu přečtou tři básně, pak až do setmění cvičí a po setmění jdou spát, není úplně přesná. Mám ráda červené víno, ráda se bavím, ale po pravdě řečeno ty večírky, které se táhnou dlouho do noci, mě už přitahují míň a také unavují víc než před deseti lety.

* Máte nějaký vzor?

Když vynechám tátu, který je samozřejmě mým velkým ideálem a vzorem, tak určitě Jacqueline du Pré. To byla skvělá anglická violoncellistka, bohužel se smutným osudem. Koncem osmdesátých let umřela jako dvaačtyřicetiletá na roztroušenou sklerózu. Většina mých idolů je už mrtvá.

* To, bohužel, platí také o Miloši Sádlovi, světoznámém českém cellistovi, ke kterému jste chodila na soukromé hodiny. Jaký byl?

On mě znal už jako mimino a jako malá jsem mu několikrát hrála k narozeninám. Ale stejně, když jsem k němu šla na první hodinu, strašně jsem se bála. Zpátky jsem šla jako nabitá elektřinou. Měl úžasnou schopnost vysvětlovat hudbu.

* A skladatel, který je vám obzvlášť blízký?

Určitě David Popper, to byl český violoncellový virtuos a hudební skladatel ze druhé poloviny devatenáctého století.

* V Čechách narozený Popper je dnes známější v cizině než v Česku. Přitom třeba nejslavnější violoncellista dvacátého století Španěl Pablo Casals o něm prohlásil, že nikdo nepsal pro cello lépe…

Asi to tak je. Ve světě je Popper povinnou součástí repertoáru na všech mezinárodních cellových soutěžích. V Budapešti existuje dokonce Popperova soutěž. Jeden důvod, proč se hraje méně, je prostý: jeho skladby jsou hodně náročné a málokdo si na ně troufne. Ale když ho zahrajete na koncertě, máte zaručený úspěch. Někomu přijde jeho melodika až trochu salonní, já s tím až tak úplně nesouhlasím. Každopádně platí, že kdo zahraje Poppera, umí hrát na cello.

* Podle toho, co se o něm píše, to musel být někdy až nepříjemně ctižádostivý člověk.

Ano, on měl asi čtrnáct let za manželku slavnou klavíristku Sophii Menterovou, což byla nejoblíbenější žačka Franze Liszta. Manželství jim nevydrželo, protože na sebe vzájemně nesmírně žárlili. Přesněji na svůj úspěch. Měli třeba společný koncert a ona si na něj tajně nacvičila Lisztovu Uherskou fantazii, kterou bez ohlášení zahrála, a měla s ní ohromný úspěch. Popper to celé závistivě sledoval ze zákulisí, načež po přestávce vystoupil a začal hrát improvizace na ty nejnáročnější pasáže z nové Lisztovy skladby, kterou právě slyšel. Tím opět strhl obdiv publika na sebe. Po koncertě se pohádali do krve a celé to vyvrcholilo tím, že virtuos Popper vyházel virtuosce Menterové z okna její milované kočky. Umělci bývají často takoví živější.

* Koho vedle Poppera máte ještě ráda? Myslím víc než ostatní…

Hlavně romantické autory, určitě Antonína Dvořáka. A nedávno jsem začala dělat doktorát, téma zní „Židovské náboženské motivy v tvorbě pro violoncello“, díky čemuž jsem si teď oblíbila Ernesta Blocha a podobné autory z této oblasti.

* Bydlíte a studujete v Izraeli, na Jerusalem Academy of Music. Přistupují tam k hudbě jinak než u nás?

Panuje tam uvolněnější atmosféra, je to Blízký východ. Hraje se temperamentněji, s většími emocemi. Mám dojem, že takové je v Izraeli všechno: dneska žijeme, zítra možná ne, a tak jdeme do všeho naplno. Další rozdíl je v tom, že tam si studenti chodí navzájem na koncerty.

* Vyučuje se tam předpokládám hebrejsky.

Hebrejsky a občas anglicky. Já chodila na hebrejštinu už kdysi v Praze, ale nijak intenzivně. Naučila jsem se ji až v Izraeli. Připadala mi docela lehká, lehčí než angličtina, jen musíte přijít na ten fígl, jak hebrejsky správně psát. A navíc moderní hebrejština je mladý jazyk, co se pořád vyvíjí. Takže v něm můžete vymyslet vlastní slova. Třeba Ruth Bondyová píše ve své poslední knize Potulné kořeny, která je mimochodem vynikající, jak si musela vynalézt nové výrazy, když překládala do hebrejštiny Švejka.

* Nepřepadne vás v Izraeli občas strach?

Když jsem v Jeruzalémě, tak má největší strach můj táta tady v Praze. Já se nebojím, teď je tam relativně bezpečno. A navíc jsou Izraelci ostražití, hned si všimnou, když se někde povaluje podezřelý balík nebo taška. Možná proto mám vlastně větší obavy v metru v Praze, kde se ještě nic nestalo a lidé nejsou tak pozorní.

* Kde jste teď víc doma, tam, nebo tady?

Beru to tak, že mám dva domovy. A je to někdy těžký, protože když jsem vČechách, tak se mi stýská po Izraeli, a když jsem tam, tak zase musím myslet na to, co se děje tady. Takže si někdy připadám, jako bych nepatřila nikam, jako bych měla skutečný domov v letadle. Ale tenhle pocit zná v Izraeli kdekdo. To je takové tamní specifikum. Na druhé straně stejně nejsem ten typ, co by toužil usadit se třeba na Žižkově a už tady zůstat. Jsem trochu cestovatelka.

* A chcete cestovat spíš za novými zážitky nebo za novou kariérou?

Třeba bych si jednou moc přála zahrát s Izraelskou filharmonií. A je pravda, že na škole v Jeruzalémě se člověk úplně běžně setkává s takovými velkými postavami vážné hudby, jako je třeba Daniel Barenboim, fenomenální klavírista a dirigent...

* Manžel vaší nejobdivovanější cellistky Jacqueline du Pré...

Ano. Nebo třeba takoví houslisté jako Jicchak Perlman a Pinchas Zukerman. Také je tam mnohem silnější napojení na koncertní život v Americe. Ale konkrétně k Izraeli mě táhne něco víc než kariéra, cítím tam nějakou sounáležitost.

* Objevovala jste svou židovskou identitu sama?

Babička mi jako dítěti vyprávěla občas příběhy z doby holokaustu. Jako teenager jsem o něm přečetla všechny knihy, na které jsem přišla. To vlastně dělali všichni moji vrstevníci z rodin, kde byla tahle zkušenost. Do příběhů knih jsem si projektovala svoje příbuzné. Pak jsem jednou jela na takový zájezd do Izraele. Se mnou tam byli mladí lidé jako já, vesměs s takzvaným právem návratu, to znamená, že jejich babička nebo dědeček byli Židé. A tam mi poprvé naplno došlo, že v té rodinné zkušenosti s Šoa nejsem sama. A že bych v té zemi asi chtěla žít.

* Jeruzalém, kde bydlíte a studujete, je svaté město hned tří náboženství, žije tu mnoho religiózně založených lidí, kteří se občas špatně snášejí s lidmi, kteří žijí moderně a světsky. Vejít do některé čtvrti v krátké sukni, to může skončit úrazem. Nevadí vám to? Ono se říká, že Tel Aviv se baví, Jeruzalém se modlí a Haifa pracuje. Což je vlastně docela vypovídající. Původně jsem chtěla bydlet ve volnomyšlenkářském a sekulárním Tel Avivu, ale můj profesor bydlel v Jeruzalémě, takže jsem se odstěhovala tam. A už bych asi jinde v Izraeli bydlet nechtěla. V mé čtvrti žijí hlavně lidé od umění a kultury, takže spíše volnomyšlenkáři. Žádné ortodoxní Mea Šearim. A když člověk zná město a místa obydlená ortodoxními komunitami nebo když aspoň čte nápisy v ulicích, tak jimi projde zahalený. Nebo se jim vyhne a je to.

* Pořád se ještě v Izraeli dodržuje tak úzkostlivě nepsaný zákaz hraní skladeb Richarda Wagnera, protože byl antisemita a oblíbený skladatel Adolfa Hitlera?

Zrovna Daniel Barenboim v roce 2001 Wagnera v Jeruzalémě uvedl, byla to část z opery Tristan a Isolda, a rozpoutala se okolo toho dost velká kontroverze. Takže bych řekla, že odpor kWagnerovi zakořenil v Izraeli hodně hluboko. Na začátku téhle averze proti Wagnerovi byli lidé, kteří zažili na vlastní kůži koncentrační tábory a pamatují nacistické Německo. Už jich rychle ubývá, jen té averze kWagnerovi ne. Dnes ji udržují jejich děti, které už holokaust znají pouze z vyprávění. Přenáší se to z generace na generaci a asi bude ještě dlouho trvat, než Wagnerovi v Izraeli odpustí.

* A jaký vztah k němu máte vy?

Byla jsem dokonce na wagnerovské přednášce, kterou vedl jeho pravnuk, a bylo to ohromně zajímavé. Víte, je to krásná hudba, ale... je to tam slyšet. Ne že bych ho považovala za nějakého „nácka“, ale je to takové megalomansky pompézně velkoněmecké.

* Jaký máte názor na pop music?

Osobně mám radši ticho.

* A jazz?

Ten mám ráda moc, poslouchám ho doma. Třeba Billa Evanse. Ale na jazzové koncerty moc nechodím, nemám na to čas. A když mám volno, raději čtu. Teď konečně můžu, prošla jsem si obdobím, kdy jsme byla rozrušená a písmena mi tančila před očima. Avposlední době jsem usebe objevila talent na vaření. Což byla činnost, kterou jsem dříve ze zásady odmítala. Člověk se mění. ?

***

DAViD POPPer ( 1843 – 1913) ? Český violoncellista, dirigent a hudební skladatel židovského původu, který se narodil v Praze, kde také vystudoval konzervatoř. ? Byl považován za jednoho z největších cellových virtuosů své doby. ? Složil čtyři violoncellové koncerty, Rekviem pro tři cella a orchestr a řadu drobnějších skladeb. Je též autorem Vysoké školy violoncellové hry se 40 etudami. Učí se podle nich dodnes po celém světě ? Jeho skladby se obvykle vyznačují mimořádnou náročností, proto bývají povinnou součástí repertoáru na cellových soutěžích. ? Virtuos Pablo Casals řekl: „Ať už si lidé o Popperovi myslí cokoli, já budu jeho hudbu hrát tak dlouho, dokud budu hrát na cello, protože pro tento nástroj nepsal žádný skladatel lépe.“ DOMINIkA HOŠkOVá ? Narodila se v roce 1982 v Praze. Její otec, doc. Jiří Hošek, je významný český violoncellista, hudební pedagog a publicista. ? V roce 2000 byla nejmladší českou účastnicí soutěže Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. ? Získala hlavní ocenění na violoncellové soutěži konzervatoří (Teplice, 2002), 1. cenu a diplom „absolutní vítěz soutěže“ na soutěži Karla Ditterse (2003), stala se absolutní vítězkou soutěže „Yamaha competition 2004“. ? Je zakladatelkou klavírního tria „Ester“, které získalo na Mezinárodní soutěži Bohuslava Martinů v roce 2004 druhou cenu a zároveň cenu za nejlepší provedení díla Bohuslava Martinů ? V roce 2009 dosáhla absolutního vítězství ve všeoborové smyčcové soutěži „The competition in memory of David Gritz“ (Jeruzalém, Izrael, 2009), ? Nahrála několik alb se skladbami Davida Poppera, Josepha Haydna, Jacquese Offenbacha, Matthiase Georga Monna, Carla Philippa Emanuela Bacha a Antonína Krafta. ? Její aktivity byly oceněny v červnu 2010 udělením Stříbrné medaile Senátu Parlamentu ČR za šíření dobrého jména a tradic České republiky ve Státě Izrael.

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Hledáme 50 testerek: Vyzkoušejte s námi českou kosmetiku Linteo Baby
Hledáme 50 testerek: Vyzkoušejte s námi českou kosmetiku Linteo Baby

Hledáme 50 maminek, které se svými děťátky vyzkouší přírodní dětskou kosmetiku a vlhčené ubrousky Linteo Baby. Šance testovat je vysoká, stačí se...