Slýchávám tu větu pravidelně z úst citlivých lidí, když se v televizi objeví další zpráva o tom, že někdo utýral nějaké zvíře a nic se mu nestalo. Ta věta zní: „Aby taky někdo zasahoval, když v tomhle státě je zvíře věc!“
Slýchám ji už tak často, že jsem ji sám převzal a mnohokrát vyslovil. Není divu; každý včetně malých dětí přece ví, že pes, kočka, kůň, či dokonce čolek nebo netopýr žádná věc není. Na rozdíl od skříně, židle nebo auta žije, jí, vylučuje a cítí. Ať už slast nebo bolest. Rodí se a umírá. Jestliže jsme ponížili živého tvora na úroveň věci, není divu, že si k němu spousta lidí také totéž co k věci dovolí.
Má to ještě jeden, sociální rozměr. Každý - vyjma dětí - už ví, že v tomhle státě jsou zákony obecně špatné, poslanci se flákají místo toho, aby stvořili nové, lepší, a represivním orgánům se to hodí, protože se mohou alespoň na co vymlouvat, že nikoho nestíhají a nesoudí. Kdežto kdyby byly zákony dobré, musely by se snažit.
Tím víc mě překvapilo, když jsem tento týden zaslechl obhajobu téhle evidentně nesmyslné věty. A nikoli z úst nějakého primitiva nebo trýznitele němých tváří, nýbrž právničky, která se sama v ochraně zvířat aktivně angažuje.
„No dovolte!“ rozhořčil jsem se spravedlivě. „To chcete tvrdit, že zvíře je totéž co skříň nebo židle?“ A spustil jsem tirádu argumentů výše popsanou.
„Myslíte, že jsem hloupá?“ zarazila mě. „Zbavte se emocí. Zvíře je věc jen právně. A je to tak správně, protože kdyby věc nebylo, musela by se předefinovat hora jiných zákonů.“ A rozjela tirádu situací a příkladů. Otázkami vlastnických práv počínaje a dědictvím konče. „Kdo, jak a komu by platil škodu, kterou vaše zvíře způsobí někomu jinému? Jak byste za své zvíře odpovídal, kdybyste nebyl jeho majitel? Kdo a podle čeho by rozhodl, komu připadne po vaší smrti? Kdo a podle čeho by platil škodu vám, když vaše zvíře zraní, usmrtí či odcizí? Jak by se prodávala a kupovala štěňata? Že by se manželé při rozvodu hádali o to, komu z nich připadne pes, to jsem sice ještě ve své praxi nezažila, ale může k tomu dojít. Proč ne? Ty mi dej auto - a já ti nechám psa. Všechny tyhle situace řeší ten právní termín nejlíp. A to ostatní - že zvíře se na rozdíl od židle, skříně nebo auta nesmí trápit -ošetřuje jiný zákon. Na ochranu proti týrání zvířat. A tam je daleko víc právních nástrah, protože podle jeho určitého výkladu bychom vlastně nesměli ani hubit myši.“
Všechno jsem ani nepochopil a možná mě nějaký právník nařkne z toho, že něco reprodukuji nepřesně. Ale tohle není fejeton o zákonech, nýbrž o vnitřních omylech, které znějí tak logicky a vyplývají z tak vžité obecné situace, že se nám zažerou pod kůži, aniž bychom pochybovali, jsou-li pravdivé nebo ne.
Od této chvíle vím dvě věci: že všechny zákony nejsou špatné, i když na první pohled špatné vypadají - a že zvíře může být zároveň věc i živý tvor. Přičemž připustímeli to prvně uvedené, neznamená to ještě, že jsme necitové. A necítímeli i to druhé, žádný zákon nás k tomu nedonutí. Buď to v sobě máme, nebo ne.
***
Od této chvíle vím dvě věci: že všechny zákony nejsou špatné, i když na první pohled špatné vypadají - a že zvíře může být zároveň věc i živý tvor
