Věci významné a bezvýznamové

Skupina bratří Mašínů - byli to bojovníci proti komunismu? Byli to vrazi? Byli to lidé, kteří se prostříleli na svobodu, čemuž padli za oběť jiní lidé? Jiří Kajínek - je to vrah? Je to oběť spiknutí? Je to gauner, který, ať už vraždil, nebo ne, si naprosto nezaslouží fascinaci, které se mu v současné době dostává? Lze říci, že tyto otázky dělí společnost, a bylo by zajímavé vědět, jak velká je skupina, která vidí vrahy v těch, kteří stříleli na komunisty, ale shledává přinejmenším zajímavým člověka, který se do politiky nepletl a střílel jen tak. Ministr vnitra John v tom má, zdá se, jasněji než průměr. V jednom dni stačil vyjádřit podporu třetímu odboji účastí na pohřbu Milana Paumera a Kajínkovi účastí na premiéře stejnojmenného filmu. „Vím, jak to bylo,“ řekl tam. „Kdyby si někdo pustil všechny reportáže o Kajínkovi, které jsme dělali pro pořad Na vlastní oči, za sebou, tak by našel pravdu.“ I tohle, spolu se zákonem o třetím odboji, mohla vláda doplnit do programového prohlášení. Anebo aspoň větu „Žádnou ženskou nemám, mám jen ministerstvo.“ Je to už starší nápad, ale vláda potvrdila, že hodlá nahradit rodná čísla „bezvýznamovými identifikátory“. Jsou lepší, není jim rozumět, zatímco u rodného čísla si člověk mohl dovodit aspoň prvních šest čísel ze své lidské existence a teprve závěrečné čtyřčíslí se musel našprtat. Zatímco školské reformy do omrzení zdůrazňují ústup od memorování ve prospěch porozumění a komunikaci, civilizace nás táhne zcela opačným směrem. Telefonní čísla (prodlužují se), espézetky (mění se), exponenciálně rostoucí počet hesel na internetu (zesložiťují se) a PINů... Člověk žije tehdy, když se může zabývat něčím, co má smysl. Pamatovat si dlouhé řady nesmyslů není schopnost, která by člověka činila ctnostnějším či hodnotnějším. Ale jako by nestačilo, že současná ekonomika disproporčně odměňuje lidi s vyšším IQ, které je do značné míry vrozené, státní aparát dál bezohledně vrší překážky pro ty, kterým schopnost mrhat život memorováním nesmyslů není dána. Proč?