Součástí kouzla Karla Schwarzenberga byla od doby jeho vstupu do české politiky (kromě jeho specifického šarmu, o němž píše v jiném textu na této straně Daniel Kaiser) také jeho pozice člověka neušpiněného místními poměry, jako kdyby stál nad nimi, nezapletený do praktického fungování zdejšího systému s jeho kompromisy a obchody.
Až dosud vystupoval jako osobnost do jisté míry solitérní. Loajální představitel Hradu, který jednak není zrovna velká „firma“ a ve zdejší politické tradici představuje trochu instituci vznášející se nad vodami. Nezávislý senátor a později nezávislý ministr zahraničí, kterého proto nemá význam obtěžovat otázkami na poměry ve straně, již zastupuje, a může proto vystupovat s neobvyklou měrou nadhledu. Teď ale Schwarzenberg téhle výhody pozbyl, není pozice, v níž by byl člověk více „uvnitř“, než místo šéfa jedné ze stran vládní koalice. Předseda TOP 09 si asi bude muset zvyknout na to, že se chování a postoje médií a možná i veřejnosti k němu promění, že otázky, které jeho směrem budou padat, budou o hodně míň příjemné a odpovědi budou zkoumány o hodně pozorněji.
Jeho nové postavení také přináší situace, kdy je člověk nucen obhajovat (nebo alespoň neodsoudit) věci, jež se dají obhajovat jen těžko. Před týdnem například publikovaly LN celostránkový rozhovor se Schwarzenbergem, v němž byl mimo jiné dotazován i na životopis ministra kultury Jiřího Bessra, který v roce 1989 ještě stihl vstoupit do komunistické strany, což u dnešního zástupce strany, která se hlásí ke konzervativní politice, může, ehm, trochu překvapit.
Schwarzenberg v odpovědi apeloval na schopnost odpouštět a argumentoval ministrovým věkem, „Mladistvý hřích se člověku nemá vyčítat. Já jsem vůči hříchům mládí dosti tolerantní a odpouštěl bych.“ Na tom bychom se s panem Schwarzenbergem asi shodli. Netvrdím taky, že by se každé selhání s člověkem mělo táhnout celý život. Panu Bessrovi ale bylo v době, kdy přebíral rudou knížku, 32 let. Kvalifikuje to předseda TOP 09 jako nezralé mládí? Je to věk, v němž nemálo umělců vytvořilo svoje životní díla a sportovci jsou už za zenitem, věk, v němž lidé veleli jiným ve světových válkách a museli přijmout odpovědnost za jejich život a smrt, věk, v němž miliony a miliony mužů nesou otcovskou odpovědnost. Od člověka toho věku má každý plné právo očekávat, že je schopný rozlišit dobré a zlé a zařídit se podle toho. A pokud se tak neděje, je tady, troufám si říct, něco v nepořádku.
K protivným rysům současné doby patří její infantilizace, odmítání přijmout dospělost, které nevede k tomu, že by lidé zůstávali mladí, často se z nich stávají jakési „věkové hybridy“, v nichž se spojují ty nejprotivnější charakteristiky mládí i dospělosti. Vede to někdy k důsledkům zároveň směšným, smutným a absurdním. Představa, že 32 roků je věk, který dává člověku bianco alibi, je jedním z nich. Zvlášť když ji formuluje předseda strany, jež se názvem hlásí k odpovědnosti a tradici.
Pondělí JAZYKOVÁ ORDINACE Ondřeje Tučka
Úterý CHLÍVEČEK Petra Kamberského
Středa ARCHIV Petra Zídka
Čtvrtek POLITICKÝ DIÁŘ Petra Koláře
Pátek STŘELNICE komentátorů LN
Sobota ZKRATY A VÝBOJE Ondřeje Štindla
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
