Výběr děl s milostným nábojem, jež obsahují české sbírky, zejména Národní galerie, soustředili autoři Naděžda Blažíčková-Horová, Lenka Stolárová a Vít Vlnas v působivém prostředí sedmi sálů barokněklasicistního Clam-Gallasova paláce. Obsahuje především obrazy, ale také sochařská díla a odvážnější grafiku, „tajný kabinet“ s erotickými náměty, jenž připomíná někdejší soukromé sbírky, a rovněž několik doplňků intimní pánské výbavy, které svým nevázaným dekorem těšily majitele v soukromí.
Rusalky i erotická dráždivost Pohled na erotiku a její vyjádření se během staletí vyvíjel a umělci, kteří se láskou či vášní samozřejmě inspirovali od nejstarších dob, nabývali jen postupně odvahy ke zveřejnění svých děl. Třeba devatenácté století je toho dokladem. Jeho první polovina byla cudnější, religiózní společnost podrobnosti milování na odiv nestavěla. Proto, jak se přesvědčíme i na současné výstavě, například Josef Mánes své dva rozmarné akty Jitro a Večer z roku 1857 signoval písmeny L. G. - čili veřejně se ke svým obrazům nepřihlásil.
V druhé polovině 19. století už však ženský akt pronikl do mnoha ztvárňovaných témat. Jak připomíná výstava, stejně tak do vlasteneckých, čistě historických nebo literárních či pohádkových námětů.
V části expozice věnované českému umění 19. století vidíme tedy vedle sebe díla Jaroslava Čermáka (například Černohorky v harému), Vojtěcha Hynaise (studie k obrazu Paridův soud), Václava Brožíka (Husitka), Františka Ženíška (Amor a Vulkán), Maxmiliána Pirnera (Pokušení sv. Antonína) a dalších umělců. Můžeme pozorovat, jak se dívčí akt ztělesňující napřed zejména křehké rusalky a jiné nadpřirozené bytosti koncem století mění, nabývá - v souvislosti s příklonem k dekadenci - na smyslnosti a dráždivosti.
Zajímavou polohu v tomto směru nabízejí obrazy Beneše Knüpfera, malíře osobitého stylu, jehož najády, sirény a další bájné postavy umístěné v pěnách mořských příbojů jsou dráždivě smyslné. Umělec oscilující mezi realismem a snovými představami, který svůj vrchol prožíval na přelomu 80. a 90. let 19. století, nakonec přestal být „v módě“, svůj úděl neunesl a skokem z lodi do moře dobrovolně ukončil život.
Dalším akcentem doplňujícím českou malbu 19. století jsou i díla sochařská - Josefa Václava Myslbeka, Václava Levého, Josefa Maudera. Úvodní sál výstavy nabízí německé a nizozemské umění 16. století (například kopii obrazu Lucase Cranacha st. Venuše a Amor či jistou kuriozitu, desku reprodukující ztracený obraz Leonarda da Vinciho Mona Vanna Nuda s falešnou signaturou Leonardovou - jde však patrně o práci Joose van Cleveho). Smyslný Grafický kabinet Na Nizozemce navazují díla italských mistrů a francouzská malba. Dráždivě smyslnými náměty se vyznačují plátna Rubensova. V oddíle vlámského malířství 17. století jsou k vidění jejich kopie spolu s originály ze školy dynastie Brueghelů. K divácky nejvděčnějším patří Grafický kabinet, který soustřeďuje díla od renesance až po 19. století. Intimita grafických technik s sebou nese i možnost větší otevřenosti v pojednání galantních témat (detaily erotických scén je třeba podrobněji zkoumat, nekřičí na první pohled). Německá, nizozemská a italská grafika 16. století, baroko a rokoko i grafika 19. století nabízejí díla pozoruhodná obsahem, formou i otevřeností výpovědí. Od Josefa unikajícího Putifarově ženě (1512) Lucase van Leydena přes Adama a Evu (1504) Albrechta Dürera až třeba k Erotickému motivu (1907) Maxe Švabinského. Od mýtů a alegorií, salonních tanců a venkovských radovánek až k plně vyslovené rozkoši.
