Šampionka z Pekingu Kateřina Emmons (26) znovu oprášila vzduchovku a po přestávce, během níž se jí narodila dcerka Julie, se vrátila k závodům. V zámoří, kde žije se svým manželem, Američanem Matthewem Emmonsem, jinak též elitním střelcem a olympijským vítězem z Atén.
* LN Pamatujete si datum, kdy jste v Pekingu vystřílela zlato?
Kolikátého bylo, si už nepamatuju. I proto jsem taky roční výročí v létě nemohla oslavit. (směje se) Na úžasné zážitky z olympiády si ale samozřejmě vzpomenu docela často.
* LN Jak moc vám olympijské vítězství změnilo život?
Změnilo se skutečně hodně věcí. Především se mi v dubnu narodila dcera Julinka. Skoro rok jsem vůbec netrénovala, takže jsem si krásně odpočinula. Pak se mi podařilo najít sponzora, což považuju za hezkou novinku, která nám dost pomůže. Dříve jsem sice do Ameriky také jezdila, ale třeba jen na dva tři měsíce. Takže teď je to úplně jiné. V červnu jsme se navíc nastěhovali do vlastního domu. Dřív jsem bydlela s našima v bytě a jezdili jsme na chatu, která byla o něco větší. Takže s Mattem se nám konečně splnilo přání - starat se o vlastní dům. Máme taky velkou zahradu, právě teď se dívám z okna ven. Je tak krásně... A já si přitom hned uvědomuju, co mě čeká.
* LN Copak vás čeká?
Kondička v podobě hrabání listí. Venku rostou obrovské listnáče, až 25 let staré. Hlavně javory. Podzim je tu nádherný, užívám si ho.
* LN Vědí lidé ve vašem městečku Grand Rapids v Minnesotě, jak slavné mají spolubydlící?
Žije v něm jen asi osm tisíc lidí, takže se to tak nějak ví... Není to ale jako u nás. Kdybych se v Česku stěhovala do malinkýho města, asi by to tam věděl skoro každý. V Americe se o střelbě v novinách nepíše, v televizi ji taky neobjevíte. Takže lidi pomalu nemají ani šanci se dozvědět, že jde o olympijský sport. Když se ale s někým dáme do řeči a oni zjistí, odkud jsme přišli, tak říkají aha, tak to jste vy.
* LN První polovinu roku jste trávili v Česku, druhou si zase chcete užít v Americe. Hodláte snad takhle pendlovat už navěky?
Tyhle věci naštěstí moc řešit nemusíme. Rozhodujeme se podle závodů. V lednu se chystá mezinárodní závod v Plzni, tak se tam vydáme. Krásně se to hodí, v Plzni máme malinký byt, svoje zázemí. Koncem ledna zase zamíříme na velký podnik do Mnichova. Takže ty závody spojíme s pobytem doma.
* LN Jenže do důchodu zřejmě závodně střílet nebudete.
Střílet budu nejspíš do příští olympiády. Nechceme mít totiž jen jedno děcko, ale protože s Mattem děláme stejný sport, jen těžko bychom mohli cestovat oba. Teď nám naštěstí pomáhají hlavně naše maminky.
* LN Po světě s manželem vozíte i zbraně, vaše sportovní náčiní. Nepůsobí vám na letištích potíže?
Když lítáme po Státech, tak problémy nejsou; dost lidí třeba jezdí na lov, tohle se tu moc neřeší. Zato v Evropě na nás občas koukají jako na teroristy, což mě docela mrzí. Člověk musí mít hrozně moc povolení a některá není úplně snadné získat. Teď už ale víme, jaké papíry potřebujeme, takže už je to celkem v klidu. Jen musíme na letiště dorazit o dost dřív, aby se stihla kontrola.
* LN Po kom je vaše dcerka?
Velké oči má po mně, ale jsou modrý a ty já nemám... Takže bych řekla, že ji máme asi namíchanou, tak půl napůl. Všichni ale říkají, že je celej táta Matt.
* LN Jak na ni budete mluvit, anglicky, nebo i česky?
Byla by škoda, kdyby ztratila jednu řeč. Takže od narození na ni Matt mluví anglicky a já česky. Když se naučí obě řeči, bude to obrovská výhoda i pro ni. Teď musím hlavně vydržet, aby Julinka věděla, že má skutečně mluvit i česky.
* LN Před měsícem jste se po roce vrátila k závodění. Začala jste dvojzávodem ve dvou dnech, přičemž ten druhý jste vyhrála. Pochvalovala jste si hlavně, jak jste zabojovala. Cožpak se dá ve střelbě bojovat?
Na příkladu střelby si to málokdo představí. Napadlo mě srovnání s baseballem. Představte si nadhazovače, který se musí soustředit na to, jak uchopí míček, kam přesně dá prsty, v jaký okamžik míček hodí, aby ho pálkař netrefil. Je to o přesnosti. My máme taky naučenou techniku. Někdy ale bojuju s tím, že nemám stabilitu, někdy pozdě spouštím, a tak dělám chybu. Anebo při závode můžu panikařit. Při střelbě se ale hlavně bojuje s únavou a důvěrou v to, co umím a co můžu dokázat. Po nějakém čase se únava většinou přihlásí a s ní i pochybnosti a myšlenky na spoustu jiných věcí.
* LN Ve zmíněném vítězném závodě ve Fort Benningu jste si posteskla, že jste měla pocit, že horní polovina vašeho těla není připojena k dolní. Jak se stane, že má člověk obě části rozpojené...?
Když někdy nemám stabilitu, snažím se vnímat tělo, abych poznala, jak se chová. A třeba zjistím, že těsně před tím, než vystřelím, zatnu břišní svaly. Protože poloha není vyvážená a já mám tendenci se třeba naklánět dopředu. Zkrátka mám někdy pocit, jako bych nebyla jedna osoba, ale spíše dvě.
* LN Naznačila jste, že byste se za tři roky ještě jednou ráda na olympiádu podívala. Nenapadlo vás, že motivační spouštěče už třeba nebudou náležitě fungovat? Olympiádu jste vyhrála, narodila se vám dcerka. Aneb to nejhezčí už se vám přece splnilo.
Možná se může zdát, že motivace by už po Pekingu mohla být jiná. Jenže já se zase hrozně těším. Před měsícem jsem si perfektně zazávodila a poznala, že do toho zase můžu šlapat a vymáčknout ze sebe maximum. A taky že si musím vzpomenout na všechno, co jsem se předtím naučila. To teda bylo docela těžký. Ale věděla jsem, že všechno zvládnu a že to zase půjde...
