Dohoda o sdílení moci mezi ČSSD a ODS, o které se hovoří, by byla pro demokracii katastrofou
Politikům prý schází schopnost se dohodnout. I proto by mimo jiné mělo být víc žen v politice. Asi na tom něco bude, když to ženy tvrdí. Ale co když se naši politici naopak umí dohodnout až příliš dobře?
Zvěsti o jakési dohodě o sdílení moci mezi ČSSD a ODS se šíří stejně vytrvale, jako je aktéři popírají. Ti na ně reagují jako na urážku. Na první pohled jsou samozřejmě schopni svou schopnost se nedohodnout dobře doložit. Americký radar a tolerance vlády po dobu předsednictví EU jsou dva excelentní příklady.
Jenže lídři taky v posledních měsících prošli tak trochu infarktovými situacemi, které napomáhají soustředění. Topolánek po prohraných podzimních volbách musel odrážet pokus o vystřídání a útok z Hradu. Paroubek zaznamenal při předsednictví a při svržení vlády, že hnát nedohodu na ostří nože se nemusí vyplácet. Moc, po které už už sahá, mu může uniknout - anebo na něj mohou zbýt komunisti, zatím příliš nevábné sousto i pro něj.
Takže spekulace o velké dohodě dvou na slovo vzatých nepřátel Paroubka a Topolánka jsou přirozenější, než by si dotyční přáli. Po vší třeskuté nedohodě jsme viděli nápadně hladkou dohodu o nepolitické vládě, jež byla ovšem mnohem spíš dohodou o rozparcelování a zachování vlivu. Vzpomeňme si, jak Topolánkovi lidé nedokázali potlačit rozladění z toho, že by z postu vedoucího úřadu vlády měl odejít kamarád expremiérova nejlepšího kamaráda. Jiný takový barometr byl Topolánkův přerod z eurorealisty, pro něhož je euroústava „shit“, v dobrého kamaráda Angely a Nicolase, obdivovatele lucemburského Jean-Clauda Junckera, což je exemplář eurofederalistické staré gardy par excellence, a prosazovatele Lisabonské smlouvy za cenu rozvratu ve vlastní straně. Jestliže je součástí dohody i post eurokomisaře, dává smysl, že loajalita k Bruselu trumfuje loajalitu k zemi, straně a programu.
Takový vývoj ve znamení sladkého slůvka dohoda by byl pro naši demokracii katastrofou. Známé klišé o demokracii jako nejhorším možném způsobu vládnutí na sebe váže další podřízená klišé, z nichž jedno praví, že není možné si zvolit nejlepší vládu, ale aspoň je možné vládu vyměnit. Když už nic lepšího, zpřetrhají se příliš zaběhané vazby a nová košťata aspoň chvíli pometou. Naše velká dohoda by toto veledůležité klišé porušovala. Odstavení od moci by vždy hrozilo jen ojedinělým nešťastníkům, ale žádnou velkou skupinu by nic nenutilo držet se aspoň trochu zkrátka. Veřejnost by v této konstelaci byla nadbytečná. Ztratila by jakoukoli možnost volby. Lidi by na tom byli asi tak jako zákazníci Henryho Forda, který jim nabízel automobil v jakékoli barvě, pokud to bude černá.
To neznamená, že by to tak v mediálně marketingové rovině vypadalo. Právě naopak. Rétorika by byla ještě nesmiřitelnější a ideologicky vyhraněnější než dnes, volební sliby fantastičtější, obvinění soupeřů explozivnější. Právě proto, že by nic z toho nemělo skutečné dopady. Nic by se nemuselo dokazovat, nic by se nemuselo po volbách plnit, nikdo by se nemusel z ničeho zpovídat. Marketingoví experti by pečlivě zkoumali sny, předsudky a obavy různých sociálních skupin, aby zjistili, jak u nich patřičnými stimuly vybudit patřičné reakce jak v laboratorních myších. Jediným parametrem by bylo, zda dokáže ten který marketingový fígl dostatečně vybudit patřičnou cílovou skupinu. Případné občanské projevy by přehlušovaly „syntetické“ občanské iniciativy typu Green Revolution. Jakýkoli test realitou by odpadal.
Věk totální nezodpovědnosti Tato kultura by přitahovala k politice velmi neskrupulózní sortu lidí. Zvlášť slibné vyhlídky by měli inteligentní hysteričtí psychopati, kteří mají schopnost věřit svým lžím ve chvíli, kdy je vyslovují.
Mezi obyvatelstvem by to posílilo masový cynismus a zblblost. Většina lidí by dokázala prokouknout celkový podvodný charakter vládnutí. Zároveň by ovšem selektivně skákali na lep některým z vymyšlených argumentů, proč je všechno špatně. Šířila by se skupinová podezíravost a nevraživost, prosperovaly by extremistické formace těžící z toho, že ony jako jediné nabízejí kompletní odpor vůči „systému“. Skupinky stále odcizenějších intelektuálů by holdovaly čím dál pomatenějším protestním kampaním. A nad tím by si nástupci Topolánka a Paroubka střídavě nadávali a sjednocovali se k obraně demokracie. Věk totální nezodpovědnosti a čiré manipulace si lze snadno představit.
***
Jestliže je součástí dohody i post eurokomisaře, dává smysl, že loajalita k Bruselu trumfuje loajalitu k zemi, straně a programu
O autorovi| Martin Weiss komentátor LN, e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
