Před osmi lety začal tehdy sotva třicetiletý historik a politolog Lukáš Přibyl ze vzpomínek, archivů, rodinných sbírek, dokumentů různě i dramaticky posbíraných skládat střepy do fascinující fresky, která nemá v českém polistopadovém dokumentu obdoby.
Čtyři devadesátiminutové filmy Zapomenuté transporty rekonstruují osudy především českých Židů, kteří byli z protektorátu zavlečeni do dalekých, pro ně do té chvíle naprosto neznámých míst na Východě, do Estonska, do Lotyšska, do Běloruska, do polských táborů mimo Osvětim. Je to vlastně příběh holokaustu mimo jeho nejznámější synonymum – Osvětim. Přibyl vypráví příběh, který je sice dobře známý, ale vypráví jej nově a na skoro neznámých místech.
Před dvěma lety v rozhovoru řekl: „Zajímalo mě, co se stane, když nějaká síla vytrhne člověka z prostředí poměrně stále ještě normálního – i Terezín byl pořád relativně ,normální‘ – a vyveze jej do podmínek, jež si do té doby nikdo z nich neuměl představit. Nutně jsem nechával stranou to, co se odehrálo před tím, než začaly transporty. Pomíjím proto nástup nacismu, jeho genocidní plány, protižidovské zákony a nařízení, nezabývám se zřízením Terezína a tak dále. O tom už dokumenty jsou a literatury je o tom nepřeberné množství. Zajímají mě málo známá místa a lidé, kteří jimi prošli. Sleduju jejich příběhy. Řada z mých respondentů mluvila poprvé. Každý z těch filmů je možné vidět samostatně, ale dohromady, myslím, z nich vyniká jakási struktura. Každý ten film zobrazuje příběhy jiného typu snahy o přežití: Zajímá mě, jak na tyto extrémy může člověk reagovat. Například v lotyšském díle se lidé stále snaží udržet zdání jakéhosi normálu. Podmínky v rižském ghettu byly příšerné, ale stále tam ještě byla škola, i když před ní stála šibenice. Čas od času provedou oddíly razii, děti se schovávají pod podlahou, ale vyučování se zase obnoví. Osmnáct kilometrů odtud je koncentrační tábor Silaspils, kde bylo vraždění na denním pořádku. Nikdo nikomu nemohl pomoci – jak mi říkali ti lidé: když vedle vás někoho vraždí, vlastně jenom myslíte na to, že vás to tentokrát minulo. Asi z tisíce lidí, kteří byli z protektorátu transportováni do Běloruska, přežilo dvaadvacet mužů. První transport byl z Brna, ten vedl do minského ghetta. Další transporty vedly už do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec. Tam vybrali z každého vlaku deset dvacet mužů, kteří pracovali jako otroci, zbytek šel rovnou na smrt. Z těch vybraných přežili jen ti, kterým se podařilo utéct k partyzánům.“
A pokračuje: „Jenže se jim muselo podařit utéct k těm správným partyzánům. Protože tam bojoval každý s každým: Bělorusové, Ukrajinci, Sověti, Poláci, Lotyši, ale i Španělé, Italové. Boj proti Němcům byl jenom jednou ze součástí toho vražedného chaosu. Další podmínkou bylo, že museli mít zbraň. Bez zbraně neměli žádnou hodnotu. Když přišli s prázdnýma rukama, buď je vyhnali, to v lepším případě, nebo je zabili.
Ono se nebylo možné příliš divit – kdyby je chytili, mohli by prozradit, kde se partyzáni nacházejí. Slyšel jsem spoustu příběhů, které se do mých filmů nedostaly. Třeba o tom, jak k partyzánům utekli tři esesáci. Partyzáni je nejdřív chtěli popravit, pak se s nimi jeden člověk, který mluví v mém filmu, dal do řeči, poprava byla odložena. Víte, nedávno jsem se přichomýtl k televizi a tam běžel Spielbergův film Válka světů. Je to vlastně podobný příběh. Tom Cruise tam bojuje s nějakými příšerami, které se na Zem slétly z vesmíru. On moc neví, proč ho chtějí zabít a co po něm chtějí. Ví, že musí a chce přežít.“
***
Lukáš Přibyl: Zapomenuté transporty. 4×90 minut. Objednat si je je možné na adrese zapomenutetransporty@gmail.com.
