VALTR KOMÁREK 1. místopředseda polistopadové vlády
Růže zvednuté proti napřaženým obuškům, mohutné davy skandující „V jednotě je síla!“ a další podobné obrazy byly po řadu let vděčným doprovodem oslavných shromáždění, článků a televizních pásem věnčících každé listopadové jubileum.
K tomu pak obvyklá sebeglorifikace hlavních protagonistů zaujímajících vysoké státní či podobné funkce. S odstupem času citově syté obrázky blednou a sebepředvádění hrdinných seniorů se zajídá. Listopad se stále více stává spíše průsečíkem rozdílných názorů, hodnocení i závěrů. Proti neúnavným nadšencům, podle nichž je nová éra ve všem a všude „prostě úžasná“, vystupují skeptikové znavení po léta se táhnoucími trably, a nelze opomenout ani ten milion komunistických voličů, kteří v listopadu vidí národní prohru.
A těch, kteří říkají, že už by znovu „klíči necinkali“, je zřejmě více.
Bereme-li tuto názorovou diferenciaci realisticky na vědomí, pak nás to alespoň nutí k hlubšímu zamyšlení i sebereflexi.
ÚHEL POHLEDU Velká inspirace listopadu ’89...
Dokončení ze strany 1
Není ovšem zapotřebí měnit hodnocení listopadu jako historického přelomu u nás i v celém světě. Bez něj bychom dále vegetovali jako satelit sovětského impéria s průvodní omezeností a šedivostí domácí nabídky, kontrolou slova i mysli pod dohledem Státní bezpečnosti. Bipolární svět by se vyvíjel tak, že na tom západním pólu by narůstal národní blahobyt, zato na tom našem relativní chudoba, to vše s aktuální hrozbou jaderné katastrofy. Listopadový převrat nám naopak přinesl demokracii se vším tím doposud zakázaným a tak sladkým ovocem svobody. Současně zbouráním železné opony nám otevřel celý svět. Již jen tyto dvě tři věty vypovídají o historickém významu převratu. Nejenom to. Průvodní strhující étos, vzepjaté poselství lidskosti všem doma i celému světu – to byl jedinečný jev, jakých bychom v celých dějinách naší země napočítali nejvýše na prstech jedné ruky. Vždyť statisíce lidí v totalitní éře utrpěly hluboké křivdy, desetitisícům
dokonce bylo ublíženo velmi krutě, a přesto při tomto zásadním vyrovnání se s minulostí nebyla prolita krev, ba ani její jediná krůpěj, nepadla jediná rána, dokonce ani ta hospodská facka. Jako by se zraky všech upnuly k platónovskému slunci „nejvyššího dobra“ k novému životu ve svobodě, demokracii, pospolitosti a posléze i celonárodnímu blahobytu. Tak se zrodil ten moderní český sen, který – byť trval jenom týdny či měsíce – těžko docenit. Vždyť dějiny, to koneckonců je zápas o duši člověka, o jeho duchovní, vpravdě lidské povznesení. Proto takové okamžiky masového probuzení přecházejí do nejlepších tradic národa jako neocenitelný zdroj trvalé inspirace. Vůdcům „narostla křídla“ To byl „líc“ listopadových událostí, měly však i svůj rub. V podstatě bleskové vítězství na vlnách ušlechtilé euforie přinášelo pocit historického triumfu a vůdcům i nesčetným mluvčím „narostla křídla“ s představou, že teď je možné téměř všechno. To se nakonec tvrdě střetlo s neúprosnou realitou. Měli jsme obrovský
průmysl, který na tradičním sovětském trhu ztrácel odbyt, a bylo žádoucí jeho převedení na trhy západní, ovšemže s odpovídající restrukturalizací a modernizací. To vyžadovalo počáteční ochranu a pomoc státu, stabilizaci podniků třeba v primární formě státních akciových společností, rychlé zkvalitnění a stabilizaci jejich managementu. To vše jsme však velkoryse, či spíše velkomožně hodili přes palubu, ukvapeně se otevřeli nemilosrdné zahraniční konkurenci a sami se začali „dusit ve vlastní šťávě“ ukvapeně nedomyšlenou transformací a zmateným tažením kuponové privatizace s následnou destabilizací podniků včetně jejich hromadného rozkrádání. S neuvěřitelnou lehkostí nová vláda vydávala „leninské dekrety“, jimiž ze dne na den rušila regulaci cen, monopol zahraničního obchodu, zaváděla vekslácké kurzy dolaru i marky atd., prý cestou „šokové terapie“. Z tohoto šoku jsme se však museli deset let vzpamatovávat s následným hrubým zaostáváním našich reálných mezd i penzí za západními sousedy. Nejen to. Vytoužené otevření se světu nás velmi
nepřipravené vrhlo do náruče konzumní společnosti, která přes svoje přitažlivé rysy nádherné nabídky zboží i zábavy je korunována modlou bezuzdné spotřeby a chtivosti peněz. Postupně se ve zboží začala převracet celá kultura, sport, politika, oslabily se vazby mezi kvalifikací, kvalitou, výkonností práce a její odměnou (viz manažeři a učitelé), rozšířila se korupce, průvodní jevy agresivity, hrubého kariérismu, bezcitného sobectví. Snažil jsem se dokázat, že toto vše, co nás dnes tolik trápí, nevyplývá z listopadu, nýbrž z nás samotných, kteří jsme ten jeho ušlechtilý zápal nedokázali vtělit do praxe. Dovedení velkého demokratického snu do praktické demokracie všedního dne zůstalo nedokončeno. Pojďme znovu „dávat dohromady“, poctivě diskutovat a hledat tu postupně mizící, ale ještě ne ztracenou Velkou inspiraci!
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce Pokračování na straně 9
O autorovi| Valtr Komárek, 1. místopředseda polistopadové vlády
