Dnes o Spidermanovi a nastupující generaci Při mé nedávné návštěvě u jedněch přátel mi přinesl jejich roztomilý čtyřletý synek sešit s nápisem Velkolepý Spider-man s naléhavou prosbou v modrých očích: „Strejdo, čti!“
I četl jsem: „Teď jsi mě vážně naštval, hmyzáku. Zpřelámu ti ruce a nohy… Hledám tu stopy po zmizelých vzorcích MRH – je to mutantský růstový hormon, droga vyrobená z mutantí krve. Vezmeš si ji a získáš superschopnosti…“ Dítě mi s lačným chvěním viselo na rtech a já věděl, že mám v ruce jednu z nejpozoruhodnějších písemností, kterou jsem v posledních letech četl. Dokonce jsem postřehl, že se jedná o časopis, a to s měsíční periodicitou.
Carl Gustav Jung vždy učil, že dříve, než se z něčeho pozvracíme nebo naopak pro něco nekriticky nadchneme, máme si to důkladně prohlédnout. I prohlédl jsem: Spajdrmen, kdysi fádní student jakési americké střední školy, zažil tuto proměnu poté, co jej kousl „radioaktivní pavouk“ a od těch dob přes den unaveně klímá na přednáškách a v noci úspěšně bojuje se „superpadouchy“, hrozícími zničit svět jako celek či alespoň New York. Přiložen je i jejich atlas ve stylu: Nightkrawler; pravé jméno: Kurt Wagner; schopnosti: dokáže se teleportovat na krátké vzdálenosti; poznámka: jeho matkou je zmutovaná teroristka Mystique, která dokáže měnit svou podobu atd.
Mutanti, ať už to tu znamená cokoli, jsou obecně velmi oblíbení. Už první náhled do ikonografie obludek upoutá každého, kdo byl v Tibetu – tamní bozi a démoni jsou zcela téhož stylu, přízračné produkty samobujení duševních obrazů s nadpočetnými končetinami a děsivou maskou místo tváře. I tam se stala z jejich klasifikace a znalosti věda. Spajdrmen má ovšem něco i z evropského hrdinského eposu.
Nemyslím si, že je na místě spustit moralistní lamentaci o tom, cože vyroste z dětí, sycených od kolébky takovýmito bizarnostmi, jichž se dožadují navzdory kultivovaným rodičům jako narkoman své drogy. Vzpomeňme si třeba na původní verzi grimmovských pohádek, na to, jak holubičky vyklovávají oči zlým Popelčiným sestrám či trpaslíci drží po hodině střídavě stráž u rakve s mrtvou, leč svěží a růžovou Sněhurkou.
Děti jsou bytůstky odolné a jako zoolog dobře vím, že málokteré zvíře vydrží tolik jako ony. Spíše si lze položit otázku, čím bude tato generace jiná než naše. První plody odlišné edukace už dozrávají a na vysokých školách se pomalu objevuje nový typ studenta, který je sice inteligentní a slovně obratný, ale veškerou svou moudrost o světě nasál jen z ilustrovaných časopisů, internetových serverů pro lid a nedělních novinových příloh. Pro lidi tohoto ražení neexistuje žádná výrazná hranice mezi „vymyšleným“ a „opravdovým“. Bude možno oživovat egyptské mumie? Staneme se kyborgy vybavenými nadlidským smyslovým vnímáním? Je na obzoru nesmrtelnost?
Pozoruhodně se v tom prolíná nevzdělanost v tradičním smyslu s motivy vědy a bulváru. Mnoho času a energie jsem v životě strávil tím, abych některým apoštolům pravdy vysvětlil, že s „objektivní realitou“ a jejím uchopováním to není tak snadné a přímočaré, jak si představují, a že na svět působí i to, co existuje v našich myslích, třeba Spajdrmen. Teď abych trávil další léta objasňováním, že bytí pavoučího muže a bytí pavouků vykazuje přece jen malý rozdíl – ti pavouci jsou jaksi fakt, opravdu a už od prvohor…
***
Teď jsi mě vážně naštval, hmyzáku. Zpřelámu ti ruce a nohy… Hledám tu stopy po zmizelých vzorcích MRH
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
