Totiž to bylo tak. Mojí mámě bylo v roce 1953 patnáct a před pár dny ji pustili z nemocnice, protože při koupání v Plumlovské přehradě dostala těžký úpal. Prázdniny pomalu končily, po nich šla na obchodní akademii, ale před tím se ještě chystala na dvě velké události. V Prostějově, což je místo děje, měl vystupovat Jan Werich a hned druhý den se konala svatba její sestry Libušky. Její budoucí manžel, tedy můj strýc Olin (čili stréc – jsme na Hané), sehnal na Wericha lístky, čímž dokázal, že se vyzná, což pak dokazoval i po zbytek života: byl ředitelem prostějovských komunálních služeb čili popelářů a tak dál.
Na Wericha se chystal celý Prostějov. Byl to velký rok: umřel Stalin, pak Gottwald, byla měnová reforma a na jaře jedné noci zmizel před radnicí pomník T. G. Masaryka, kvůli čemuž neodmaturovala půlka ročníku gymnázia a zavřeli i pár profesorů, když dali najevo, že takhle by se k prezidentovi nikdo chovat neměl.
Ale na Wericha se všichni, kdo mohli, těšili, samozřejmě i moje máma, která se však krátce předtím pohádala s mojí babičkou, protože si nechtěla vzít šaty s dlouhým rukávem, a i teta, která měla den před svatbou, řekla, že bude vypadat na prču, načež dostala facku od dědy, což způsobilo, že se strýc naštval a řekl, že je nezve na svatbu, když mu liskají nevěstu.
Nakonec šli. Moje máma měla šaty s dlouhými rukávy, ale říkala, že jí vlastně slušely. Seděla na Werichovi až někde v zadní řadě. Patnáctiletá Milena Dvorská, která chodila na Husovku, máma na Riegrovku, ale znaly se ze společných lyží (zrovna jim na nich vyhlásili tu měnovou reformu), seděla v první řadě. Druhý den už celý Prostějov žil tím, že ji Jan Werich pozval do šatny a dal jí jakousi nabídku. Za rok ji jako Marušku miloval každý. Byl to velký den, 14. srpna 1953.
Nekrolog čtěte na straně 20
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
