Psal se 29. červenec 1966 a právě se rozbíhaly pogromy proti intelektuálům a příslušníkům starých elit eufemisticky označované „kulturní revoluce“. Do pekingského Paláce lidu bylo svoláno shromáždění tisíců studentů a oproti původním plánům sem zavítal i sám Mao Ce-tung. Dlouhou dobu ale zůstával ukrytý za závěsem a pouze sledoval, co se děje. Scéna, popisovaná v knize Soukromý život předsedy Maa, má až hollywoodské vyústění: „Mao původně vystoupit nechtěl, ale náhle se rozhodl, že studenty je třeba podpořit. Přešel proto zezadu na pódium. Když se rozhrnul závěs a on se přede všemi objevil, vypadalo to skoro neskutečně, jako nějaké kouzlo,“ popisuje událost autor knihy, dlouholetý osobní lékař čínského vůdce Li Čchi-suj.
Císař i partyzán Kult osobnosti a zbožňování hodné čínských císařů bylo jedním z paradoxů, které Maovu éru provázely až do jeho smrti v roce 1976. „Velký kormidelník“, jak zněla jedna z přezdívek zakladatele komunistické Číny, na jednu stranu kázal rovnost a askezi, sám si ale dopřával luxusu. Neváhal zavrhnout své nejbližší spolupracovníky a obětovat desítky milionů obyvatel země, kterou se snažil svými fantaskními plány povznést.
Konfuciánské tradice spočívající v pevném společenském řádu, které stovky let držely zemi pohromadě, využíval i porušoval, když se mu to hodilo. „Mao měl dva životy, jeden jako partyzánský vůdce, druhý jako moderní císař naší doby. Vydobyl si moc císaře, ale sám se stále pokládal za partyzána,“ popisují ho Dějiny Číny.
Více než čtvrtstoletí jeho vlády nad „říší středu“ je s ovládanou zemí natolik svázáno, že nelze tuto éru od jeho osobnosti oddělit. Mao byl podezřívavý vůči městským elitám a spoléhal se na „skutečné nositele revoluce“ – střídavě obyvatele venkova a studenty.
První oblíbenou skupinu ovšem zdecimoval během „velkého skoku“ v letech 1958–1960, kdy výsledkem bezmyšlenkovitého budovatelského nadšení byl rozsáhlý hlad a bída, které si podle různých odhadů vyžádaly 20–30 milionů obětí. A právě rolníci a venkované vůbec byli mezi těmi, kteří trpěli nejvíc.
Pro ilustraci stačí dnes již notoricky známý nápad stavění malých tavicích pecí, kterých nakonec vyrostly po celé Číně statisíce. Nápad předehnat takto Velkou Británii v produkci oceli vedl k tomu, že vesničané přetavovali v ocel pochybných kvalit již hotové výrobky, jen aby splnili požadované kvóty, a nestíhali to, k čemu byli předurčeni – zajišťovat sobě i ostatním potraviny. Hospodářské experimenty konce 50. let s sebou nesly také obrovské přesuny obyvatelstva.
Byť nedosáhly tak monstrózních rozměrů jako v polpotovské Kambodži v první půlce 70. let – a nebyly ani takto centrálně organizovány – i v maovské Číně postihly nezanedbatelnou část populace.
Během „velkého skoku“ se městská populace zvětšila na 130 milionů, po následných úsporných opatřeních provázených uzavíráním mnohých závodů se zhruba 14 milionů lidí naopak uchýlilo na venkov.
Chaosem k pořádku I když jak „velký skok“, tak „kulturní revoluce“ pocházely z hlav Mao Ce-tunga a jemu blízkých, nebyly z Pekingu přímo řízeny – ba dokonce se dá říct, že se vymkly kontrole ústřední vlády. Mao ale o některých věcech buď nevěděl, anebo vědět nechtěl. „Velký chaos povede k velkému pořádku. To je proces, který se opakuje každých sedm nebo osm let,“ psal své manželce Ťiang Čching.
Výsledkem bylo, že si v roce 1967 zfanatizovaní studenti dovolili napadnout i formální hlavu státu Liou Šao-čchiho, označeného předtím za Maova nástupce. Anebo když čínský vůdce přehlížel mocenské výstřelky Ťiang Čching. Konec jejím intrikám přinesla až Maova smrt a soud s „gangem čtyři“, jehož byla členkou.
Základem „kulturní revoluce“ bylo antielitářství. Mao byl rozladěný z byrokratizování komunistické vládnoucí mašinerie. „Zájem našich komunistických kádrů je velmi přímočarý – žijí si dobře, od rána do večera se jenom cpou a veškerá energie se jim přestěhovala z mozku do břicha,“ citoval jej ve výše zmiňované knize jeho osobní lékař. Mao se rozhodl, že vlije do žil rudého režimu novou krev. „Mládež a nevzdělaní byli vždy ti, kteří přinášeli nové myšlenky, vytvořili nové školy a nová náboženství,“ tvrdíval a – věrný své originalitě – argumentoval Konfuciem a Ježíšem. Naopak o marxismu prohlašoval, že to „není nic posvátného“.
Olej a konkubíny
V nemilost ale naopak upadli i tolik opěvovaní zradikalizovaní, či spíše zfanatizovaní studenti. Řádění jejich Rudých gard, kterým padly za oběť statisíce lidí, učinila přítrž až poslední jistota rozvrácené země – armáda. Mnozí z nadšených revolucionářů pak byli posláni na „převýchovu prací“ na venkov.
„Kulturní revoluce“ oficiálně trvala do roku 1969, v podstatě ale doznívala až do Maovy smrti v roce 1976. Po „velkém kormidelníkovi“ zůstala rozvrácená země, jejíž potenciál začal naplňovat až jeho nástupce a architekt ekonomických reforem Teng Siao-pching.
Po Maovi dnes zůstaly jen portréty a příběhy o nevyzpytatelném vládci, který se nerad myl, měl zálibu v mladých dívkách a jídlech nasáklých olejem, trpěl nespavostí a trvalým strachem z atentátu.
***
„Mládež a nevzdělaní byli vždy ti, kteří přinášeli nové myšlenky, vytvořili nové školy a nová náboženství.“
O autorovi| Petr Pešek, redaktor LN
