Vůči moři mám velký respekt. Poprvé jsem se k němu dostal až jako dospělý v Bulharsku. Navíc jsem ho spatřil najednou, během okamžiku, když jsem procházel křovisky a vyšel na pláž, kde se proti mně rozprostíralo něco, co mi vyrazilo dech. Ten zážitek mám v hlavě pořád. Když jsme později jeli s bráchou a jeho synky, tenkrát devítiletými dvojčaty, k Baltu, bylo to také jejich první setkání s mořem. Ti dva kluci cestou neustále na každý rybník vykřikovali: Tak tohle je to moře, jó? Příchod k moři je tam za dunami, takže ho vidíte náhle, na poslední chvíli, stejně jako odsouzenec gilotinu. Sledoval jsem je se skrytou dávkou radosti a zvědavosti, co to s nimi udělá. A udělalo. Oba ta nesmírnost šokovala, takže si naráz sedli na zadek. Jééé...!
Mám úctu k lidem, kteří plavou přes La Manche a třeba jako jeho první český přemožitel František Venclovský neumějí ani pořádně plavat. On speciálně. Bývalý boxer, který si poranil páteř, rok ležel v nemocnici, a když ho propustili, tak ještě skoro u brány té nemocnice jako na potvoru jel okolo chlápek na motorce. A zrovna v tu chvíli musel havarovat a František Venclovský dostal utrženým výfukem do hlavy, takže ho odnesli zpět na lůžko. První pokus o přeplavání pak téměř nepřežil... Ta výzva něco překonat je v lidech. Když jsem dělal přijímací zkoušky na FTVS, tenkrát ITVS, plavali jsme sto metrů kraul na čas. Při prvním nádechu pod rukou koukám, kde je soupeř, ale nikdo tam nebyl. Při druhém už jsem viděl velký shon na břehu. Ten hoch vedle mě neuměl plavat, styděl se to říct a myslel si, že tu výzvu nějak zmákne. A málem se utopil.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
