Hledáte-li symbol veřejnoprávnosti, zapomeňte na televizi i rozhlas. Veřejnoprávní institucí této země je Karel Gott. To lze říci v předvečer jeho sedmdesátin, když pulty zaplnila kniha 70 osobností o Zlatém slavíkovi.
Božský Karel konvenuje společenské poptávce už půl století. Svou pozicí, životem i vnímáním světa se vymyká běžným českým smrtelníkům, ale ti se s ním přesto ztotožňují. Je pro ně hvězdou, jež si může dovolit cokoliv, ale privilegií využívá jen v rámci většinové konvence.
Když emigrovalo sto tisíc lidí, Gott utekl jen na oko, aby otestoval režim. Úspěšně. Zatímco Havel proslul dopisem Husákovi, Gott proslul tím, že Husák napsal jemu. Peněžně podpořil Jana Němce a Pavla Landovského, zastal se Marty Kubišové, odmítl zostudit demonstranty za palachiády, veřejně podal ruku legendě Plastiků Mejlovi Hlavsovi. Jenže i při vědomí této bohorovnosti nahlas proti režimu ani necekl -tak jako 99 procent občanů. Podepsal antichartu, ač ji mohl poslat k čertu, odmítl podepsat Několik vět, ač by tím neriskoval vůbec nic.
Karel Gott neprovokuje, nekáže morálku, drží se své profesionality. Své osobní vztahy i děti odhalil až tehdy, když se jeho společenský nestandard stal standardem. Kdysi platilo „co Čech, to muzikant“. Dnes míříme k modelu „co Čech, to Gott“.
