Úterý 30. listopadu 2021, svátek má Ondřej
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Věřím v člověka, je to odolný parazit

Česko

DIALOG

Směje se divokým smíchem a má ateliér na hřbitově. Jaroslav Róna je ale hlavně ve všem, co dělá, svůj, což je vidět i na jeho výstavě v Galerii R. Guttmanna.

Nesnáší, když je tázán na to, jak přišel k ateliéru na Novém židovském hřbitově a zda ho lokalita nedeprimuje. Přesto ochotně a zřejmě po xté vysvětluje, že zde pobývá od roku 1980, kdy zdevastovaný správcovský byt v obřadní budově našel jeho otec.

* LN To bylo tak jednoduché?

Ani ne, ale otec je stavař a tenkrát pracoval na Židovské obci v komisi pro stavební památky. Potřeboval jsem ateliér a tak jsme požádali obec, jestli si byt můžu pronajmout, když jej na vlastní náklady opravím. A oni souhlasili.

* LN Vážně jste se toho nezalekl?

Když jsem se sem nastěhoval, hřbitov vypadal jako neproniknutelná džungle, náhrobky nebyly ani vidět. Mně se to tady velmi líbilo. Byl to ostrov divoký přírody uprostřed města a bylo to tady velmi dobrodružný. Navíc neměl jsem na výběr, nikdo mě žádnými ateliéry nezahrnoval.

* LN Působí to na vás, zvykl jste si?

Působí to na mě a nějak jsem si zvyknul.

* LN Praktikujete židovské náboženství?

Já nejsem halachický Žid. Mám židovský původ po otci, a nikoliv po matce. Otec nijak zvlášť nábožensky založený nebyl, tak jsme židovské svátky uctívali jen symbolicky, k tomu jsme normálně slavili Vánoce. Měl jsem to všechno napůl.

* LN Jaký máte vztah k židovství?

Silný, ale je spíš vybudovaný osobními vztahy, kulturními vlivy, zejména literaturou. Stýkám se s řadou lidí ze Židovské obce a mám příbuzné v Izraeli, kam často jezdím. Já ale jsem hlavně člověk, který se na sto procent zabývá výtvarným umění a židovské náboženství bohužel nikdy nijak zvlášť výtvarné umění neakcentovalo.

* LN Ale výhra v soutěži na pomník Franze Kafky vás potěšila, ne?

Byl to životní předěl. Měl jsem dojem, že mě poprvé pražská společnost opravdu akceptuje jako sochaře. Protože předtím o mně sochaři říkali, že jsem malíř, a malíři, že jsem sochař nebo sklář. Řada lidí z oboru, se kterými jsem do té doby neměl nejlepší vztahy, mi přesto k soše Kafky gratulovala.

* LN Jak vás napadlo originální řešení dvojfigury, které akcentuje Kafkův vztah k otci?

Celkové řešení nevychází jenom z tohoto vztahu, je tam několik vrstev. To, jak Kafka otce vnímal, symbolizovalo i jeho vztah k příliš racionální, dynamické společnosti té doby. Ironizoval ji, bál se jí, ale také byl její součástí. Spodní figura má symbolizovat nejasnou děsivou sílu, která může být pozitivní i záporná, a Kafka se na ní veze, pojmenovává ji, ale ona ho může i zničit.

* LN Vystudoval jste sklářské výtvarnictví u profesora Libenského. Zabýval jste se sklářskou tvorbou i po škole?

Vytvořil jsem ještě asi pět skleněných plastik a občas i něco ze skla udělám, ale jsem k tomu spíše okolnostmi dotlačen, než že bych to tvořil z přirozené potřeby. Kdybych nešel na školu v době totality, rovnou bych si vybral malířství nebo sochařství, ale tyto obory tehdy učili opravdoví idioti. Profesora Libenského mi doporučil architekt Jindřich Götz jako vynikajícího pedagoga. A také že ve svém ateliéru nechává studentům svobodný prostor. Když jsem skončil studium, začal jsem sochařit a malovat, protože bych to dělal vždycky.

* LN V 80. letech jste spoluzakládal skupinu Tvrdohlaví. Spojuje vás dnes něco?

Skupina oficiálně neexistuje. Ovšem čas od času se sejdeme, třeba když máme kulaté výročí založení. A uděláme výstavu. Jednu, takové připomenutí po 10 letech, jsme měli ve Valdštejnské jízdárně a byla hodně navštěvovaná. Pak jsme měli výstavu po 20 letech, i když tam se ozývaly hlasy, které s tím nesouhlasily, dokonce Jiří David odmítl s námi do toho jít. Ovšem nakonec se všichni rádi viděli a měli z výstavy radost. Je dobré se připomenout – že jsme existovali jako skupina, že ještě žijeme a děláme nové věci.

* LNA jak došlo k odstředivým tendencím?

Největší rozpory byly mezi mnou a Jiřím Davidem. Hlavně kvůli tomu jsme se rozpadli. Já jsem byl reprezentant konzervativní, fundamentalistický větve, on byl věčný novátor a experimentátor, navzájem jsme se kritizovali, zhoršila se atmosféra ve skupině, a tak to nějak přestalo fungovat.

* LN A co strana, ta vám tenkrát moc nefandila?

Soudruzi ze Svazu výtvarných umělců vůbec nevěděli, co si s námi počít, protože zakázali činnost uměleckých skupin a pak najednou tohle. Oznámili jsme jim oficiálním dopisem, že jsme se založili, a ať nám laskavě dají prostor na výstavu. Byli překvapení a nevěděli, jak reagovat, i když výstavu nám povolit nechtěli. A to bylo asi tak všechno, co mohli udělat. A ani to ne, protože my jsme vystavovali. Jeden pán, jmenoval se Jiří Halík, nám udělal výstavu v Lidovém domě na Praze 9. Byl ve straně a tuhle pravomoc měl, a navíc mu o to šlo, protože byl amatérskej malíř a naše tvorba ho zajímala. Zkrátka už nebyla padesátá léta, ale osmdesátá.

* LN Tvrdohlaví byli součástí eroze režimu jako Pražská pětka. I v té jste se pohyboval. Nezdá se vám, že dlouho žila ze své pověsti z 80. let a naplnila tak vlastní požadavek věčného výčpěvu?

Pražská pětka měla svůj vrchol za komunismu, byl to nadšený živelný projev plný absurdního humoru, ale taky absolutního diletantismu. Tam byly osobnosti, které se nakonec dostaly na profesionální uměleckou dráhu, ale taky tam byli kamarádi z hospody. Tím, že všichni spolu hráli, to bylo zábavný. Byl asi omyl očekávat od toho něco víc, ale kdyby se převrat odehrál na začátku 80. let, mohli se tito lidé vyprofilovat, dostali by regulérní možnosti v televizi, ve filmu a jinde a do jisté míry se to celé mohlo vyrovnat takovým skvělým mistrům humoru, jako byli třeba Monty Python. Převrat přišel zkrátka trochu pozdě.

* Pokračování na straně 14

Věřím v člověka, je to odolný parazit

Dokončení ze strany 13

* LN Vy jste si ale s divadlem pořád zahrával. Napsal jste i divadelní hru Malý nezbeda. Oč šlo?

Spolu s groteskním výtvarným stylem jsem ze sebe dostával přetlak také psaním. Psal jsem bizarní básničky a texty pro punkovou kapelu Energie G. Texty se dostaly k Davidu Vávrovi a ten mě oslovil, ať napíšeme hru. Už jsem měl jednu rozepsanou a on s Tomášem Vorlem taky. Já měl nápad, že malé šílené dítě prochází světem a vše destruuje, oni zas dvě stařenky, které kráčí světem a sbírají byliny, aby ho vyléčili. Vávra odešel na vojnu a my to s Vorlem dopsali, nazkoušeli, vypravili, já to režíroval. Hrál v tom Vorel a Mimóza a pět let to bylo na repertoáru Bránického divadla.

* LN Jak jste se dostal k filmu Amerika?

Vladimír Michálek hledal někoho, kdo by udělal výtvarnou podobu jeho filmu. Znali jsme se, dokonce jsem v jeho famáckém snímku hrál Beethovena. Takže mi tuhle práci nabídl. Měl jsem tehdy menší tvůrčí krizi, tak jsem se vrhnul na návrh snového města pro Ameriku.

* LN V Americe bylo zvláštní spojení reálu s fikcí. Používali jste už tehdy počítače?

Tehdy ta triková práce na komputeru pro film u nás teprve začínala, bylo to strašně drahé a my na to neměli peníze. Tak jsme to museli dělat nějak jinak. Použili jsme třeba záběry Štěchovické přehrady a doplnili je dokreslovacím trikem, nebo jsme udělali z německého Warnemünde Manhattan. Kreslil jsem ty krajiny pastelkami, které mi dala tchyně k narozeninám a doplňoval to technikou americké retuše. Dělal jsem to se studentem architektury Lubošem Svobodou a učili jsme se to ze staré příručky, z níž se to učil ještě režisér Karel Zeman. Dotáhl jsem to myslím nakonec do naprosté virtuozity, asi bych se tím mohl dál živit, protože jsem pak dostal řadu nabídek, které jsem ale odmítl.

* LN Proč vás vždy oslovovala groteska?

V té době existovalo celé malířské hnutí zvané Česká groteska. Já jsem na to chtěl nějak osobitě navázat, hledal jsem výtvarné vyjádření absurdity doby a došel jsem k tomu přes amerického karikaturistu a malíře Saula Steinberga a francouzského karikaturistu Mordilla. Používal jsem ty legrační panáčky do obrazů násilí a vražd. Naplnilo to moji představu šíleného absurdního humoru.

* LN Na vaší výstavě převažují temné vize. Nepřitvrdil jste?

Naopak, dělal jsem kdysi ještě temnější věci. Pravěká obětiště, pohřební hranice, zápasící bestie, opuštěné krajiny beze stopy lidské civilizace. Vůbec jsem nepoužíval světlejší barvy. Nijak zvlášť se to ve mně nezměnilo, je to prostě setrvalý pocit cesty ke zmaru.

* LN A proč zmar a temno, to jste tak existenciálně deprimovaný?

Nejsem zásadní pesimista a věřím v budoucnost člověka. Je to mimořádně odolný parazit, který přežije všechno.

* LN Byl byste ochoten přizpůsobit se kvůli komerčnímu úspěchu?

Jsem absolutně neschopen komukoliv se přizpůsobit. A že by si někdo troufnul vejít do mého ateliéru a říkat mi, co mám dělat – to se nemůže stát. Jednou se to sice stalo, ale s tou osobou jsem patnáct let nemluvil. Vědomí tvůrčí svobody je pro mě základní životní potřeba. Přesto se kupodivu stále objevují lidé, kteří to chtějí mít doma, i když je to smutné, temné a není to moc trendy. Celou tu výstavu bych mohl z fleku prodat. Sběratelé po mně chtějí obrazy, ale já jim je nechci dát, protože je chci mít na výstavy, aby to mohlo vidět co nejvíc lidí.

* LN Jak se díváte na nová média?

Když je to kvalitní, zajímá mě to, snažím se na to dívat bez předsudků, pokud to má vypovídací schopnost, je mi jedno, o jaký typ média jde. Zdá se mi ale, že se tu vyvinuly projevy, které se neprávem zahrnují do výtvarného umění a přitom mají daleko blíž k sociální patologii.

* LN A nejsou přesahy příznačným jevem dneška?

Tradiční výtvarné obory potřebují sto procent času, a pokud člověk přeskakuje z jednoho do druhého, nedělá pořádně nic. Dívám se na lidi, kteří toho dělají přespříliš, s podezřením, i když sám toho dělám také hodně, ale sochařství a malířství jsou hodně příbuzné obory.

* LN Říká se, že malba je v krizi, že je mrtvá. Co vy na to?

To se říká? Vidíte, já pořád maluju a zdá se mi, že to mrtvý není. A to dost maluju mrtvý. Dobrých malířů bylo vždycky málo. Takže není divu, že ti, kteří to neuměj, si myslí, že je to v krizi.

* LN Váš otec se ve stáří stal spisovatelem. Čím se stanete vy?

Doufám, že rentiérem.

* LN Jaké máte plány ve zbytku života?

Rád bych si koupil domek u Středozemního moře, před ním by byl stoleček a dvě židličky a na té druhé by se mnou seděl pan Milkov. A dívali bychom se na moře a pili víno.

* LN LN Nebylo by lepší, kdyby tam seděla krásná žena?

Ta tam bude taky. Vevnitř a bude vařit a uklízet.

***

Když jsem se na hřbitov nastěhoval, vypadal jako neproniknutelná džungle. Byl to ostrov divoký přírody uprostřed města.

Che Guevara na hřbitově

Jaroslav Róna rozdává vizitky, kde vypadá jako Che Guevara a na otázku, co ho k tomu vedlo, odpověděl, že ho inspirovali dva lidé – Milan Knížák a Fidel Castro. „Když se na ně podíváte, zjistíte, že nejtrapnější ze všeho na světě jsou zestárlí revolucionáři, kteří se zoufale drží moci a kteří stále hlásají permanentní už neexistující revoluci. A tak když mi bylo padesát, chtěl jsem být v rámci mé filozofie absurdního humoru taky za trapnýho starýho revolucionáře.“

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...