V Česku rád chodím po antikvariátech a vyhledávám staré ročníky časopisů.
Dikobraz číslo 51 ze dne 17. prosince 1968.
Navzdory čtyřem měsícům ruské okupace není země ještě zcela ochromena strachem. V satirickém časopise Dikobraz je odvážná kresba: Za pár dní budou Vánoce roku 1968 a dva pánové si navzájem přejí „Šťastné a veselé Vánoce 1989“. Šťastné tedy mají být Vánoce až teprve za dvacet let.
Jak se autorovi podařilo tak přesně odhadnout budoucnost? Co si pomyslel o své kresbě, když zoufalých dvacet let skončilo právě v době, kterou předpověděl? Komunismus přece padl v Československu měsíc před Vánocemi 1989. A co si myslel ve chvíli, kdy byl Václav Havel tři dny po Vánocích zvolen prezidentem? Jak je možné, že ho napadl právě tento rok? Zdařila se mu i jiná proroctví? Měl potom pro něj ten obrázek nějaký význam? Myslím, že ať mi o tom kreslíř řekne cokoli, bude to zajímavé. Autorem je nějaký Bape. Je to pseudonym Vladimíra Perglera, kreslíře a člena redakce Dikobrazu. Tento týdeník sice už od roku 1990 neexistuje, ale Bape má svou internetovou stránku, kterou vede jeho dcera, Šárka Loty Erbanová-Polcarová. Do telefonu mi říká, že tatínek zemřel v roce 2002 ve věku 68 let. Jdu ji v Praze navštívit. Na domovních dveřích je vizitka NUMEROLOŽKA. Přijímá mě se svou matkou, Perglerovou manželkou. Vůbec se na takovou kresbu nepamatují, jsou obě překvapeny. „Jistě, dámy, přiznáte,“ říkám, „že je to vyložené proroctví, jasnovidectví, či lépe řečeno jasnokreslení!“ „Já sama jsem numeroložka, věštkyně a skutečně používám automatického psaní,“ vysvětluje mi dcera. „Automatického psaní?“ „Ano, člověk se v transu spojí s energetickým zdrojem z kosmu a píše. Je to grafické duchovní spojení. Médium text zaznamenává, ale slova se objevují na papíře bez jeho vědomé účasti. Když se z transu probudí, bývá často velmi překvapen vzkazem, který mu sdělila vyšší energie.“ „Ale kdo může psát automaticky?“ „No, materialista má určitě menší předpoklady stát se písařem vesmíru.“ „Takže váš tatínek zřejmě kreslil ten vánoční vzkaz v transu!“ říkám nadšeně. „Možná,“ poznamenává paní Perglerová, „ale možná jen tak bezděčně přehodil dvě poslední číslice. Náš svět přece stál tenkrát na hlavě, a tak i on postavil číslice na hlavu. Jsem si jistá, pane, že Vláďa nevěděl, co kreslí.“
