I ten největší necita, když k nám vstoupil na zahradu v Maříži, se rozněžnil a zvolal: „Jééé vy máte ovečky!“ Už jenom díky přítomnosti dvou skotačivých a vlnou obrostlých tvorů jsme měli pocit, že nás čekají výjimečné velikonoční svátky. Jenomže pak nám řekli, že v naší vesnici je „krásný zvyk“ místních chlapů objíždět chalupy na traktoru. „Je to velký svátek, lidi to berou vážně, jsou připravení, stoly se prolamují, talíře obložené sladkým i masem.“ Zpanikařila jsem a rychle vymýšlela, jak bychom se Velikonocům vyhnuli. Chtěla jsem klid, ne velký svátek.
„Ve vesnici jsme nicméně noví, měli bychom se přizpůsobit místním a ne před nimi utíkat,“ přemýšlela jsem nahlas a začala svou desetiletou dceru, která o sobě normálně tvrdí, že je českoanglická, připravovat na její první velikonoční pomlázku. Sousedka se mi snažila pomoct: „Prostě ti našlehají a ty jim dáš vajíčko.“
„Oni mě budou bít?! A proč? To si přece nenechám líbit.“ - „No to musíš, tak se to dělá.“ - „To nechápu. Proč bych se měla nechat bít?“ - „Abys neuschla.“ Elišce, která celou dobu vypadala vyjeveně, teď lezly oči z důlků: „Já rozhodně neuschnu.“
Pohanské zvyky - bez toho, že by byly každoroční samozřejmostí servírovanou spolu s mateřským mlékem - se dítěti jedenadvacátého století vysvětlují a vnucují těžko. Elišku jsem v předvečer Velikonočního pondělí odvezla ke kamarádkám, aby se naučila barvit vajíčka, a doufala jsem, že pak bude vstřícnější vůči našemu populárnímu, byť barbarskému zvyku. Její anglický otec před lety šokoval čtenáře Daily Telegraphu barvitým popisem Čechů, kteří s klacky v ruce a povzbuzeni alkoholem táhnou od jednoho domu k druhému a bijí dívky a ženy. V Anglii by podobné řádění vedlo k okamžitému zásahu policie, mimořádnému zasedání parlamentu a celonárodní mediální diskusi na téma Krize ve společnosti aneb V ženské otázce nedošlo za posledních sto let k žádnému pokroku.
„Vaše Velikonoce jsou neskutečně pracné. V Anglii akorát smlsneme čokoládového zajíčka,“ shrnula Eliška dvouhodinové vylepšování vajíček. Ale bylo vidět, že ji barvení skořápek a nalepování normalizačních obrázků, které si její babička schovávala od roku 1979, zaujalo. Ale jinak nepřestávala vrtět hlavou: „Já jim dvě hodiny vyrábím hezký dárek, pak jim ho dám - a oni mě za to zmlátí?“
Mít po ruce Angličana taky nepomáhalo: „Mně se ten váš zvyk vážně nelíbí. Do domu nám polezou chlápci, já se budu dívat, jak vás mlátí, a nalejvat jim kořalku? Jednoduše zajedu autem do dvora a budeme dělat, že tu nejsme.“
Když jsem konečně uklidnila rodinu, srovnala vejce do ošatky, připravila stuhy a babiččinu meruňkovici, šla jsem zkontrolovat dceru. Smutně zírala do stropu, budík natažený na šestou, aby ji nepřítel nezaskočil v pyžamu. „Víš,“ řekla, „já se fakt netěším. A to je škoda. Vždyť jsou Velikonoce, plno čokoládových vajíček a zajíčků... a já se akorát bojím.“ Utěšovala jsem ji, jak nejlépe jsem uměla, ale sama jsem v noci nemohla spát. Vybavila se mi scéna, kterou jsem v jejím věku zažila na sídlišti v Brně. S kamarádkou jsme potkaly klopýtající blondýnku. Štkala, po obličeji jí tekly černé slzy, měla potrhané silonky. Úpěla bolestí, protože ji banda ožralých mladíků nemilosrdně zmlátila pomlázkami spletenými z drátů. Posadila jsem se v posteli. Do čeho jsem to dítě zase navezla? Co já vím, co nás zítra čeká?
„Lenoši. Češi jsou lenoši,“ poskakovala od šesti po světnici Eliška a vykukovala celé hodiny z okna. Pak najednou zakřičela „jsou tady!“ a ztratila se. Když se otevřela vrata, byla jsem ráda, že se mnou není. Spadla mi čelist. Proti mně se valila horda asi třiceti mužů a mladíků vyzbrojených pruty nejrůznějších velikostí. Strašně jsem chtěla zdrhnout nebo se propadnout, ale bylo pozdě. Tvářili se přátelsky, ale jejich počet děsil. Nikdo mě nebil, vrbové proutí na sukni spíš jen lechtalo, slušně děkovali za stuhy a klidně čekali, až jim je třesoucí se rukou uvážu. Všichni odříkali stejnou koledu a byli velmi milí. „Musíte ale najít mladou,“ naváděla jsem je, protože byli sympatičtí a prvotní leknutí ta tam. Proběhli rychle zahradou, ale protože spěchali obrazit co nejvíce chalup, Elišku nenašli a jeli dál.
„Furt to říkám, že jsou Češi líní,“ švitořila spokojená Eliška, která se těšila, až bude ve škole líčit, jak převezla třicet chlapů s pruty. Angličan vyšel v závěsu, brblal něco o tom, že z Čechů nikdy nacisti nebudou: „Žádné důsledné prohledávání keřů, jenom taková odbytá rychlovka.“
Když už to vypadalo, že je po všem, otevřela se vrata podruhé a objevil se v nich pan nakladatel Stoilov s dvouletým synem. Dal si kávu, ale pak prohlásil, že musí najít Elišku, která se zase bleskově ztratila. Chvíli se nic nedělo, pak bylo slyšet praskání větví, dvě postavy se prodíraly houštím. Následovala divoká honička, v jejímž průběhu naše dcera kvičela v do té doby nám neznámé tónině. Užasle jsme je pozorovali, oba běželi, jako by jim šlo o život. Mladistvý otec čtyř dětí Elu nakonec dohnal, a zatímco se snažil popadnout dech, aby odříkal koledu o vejcích, Eliška propukla v usedavý pláč. „Já jsem Viktor, musel jsem vyhrát,“ řekl útočník omluvně poté, co se její zadnice párkrát zlehka dotkl pomlázkou. Dítě, jindy slušné a zdvořilé, neodpovědělo na pozdrav a otočilo se zády. Její otec vítězného mrskače vyprovázel sám: „Jestli jednou Eliška napíše svůj životopis, vás zmíní hned na prvním řádku. Mám pocit, že jsme dnes byli přítomni zrodu feministky.“ Ovečky neovečky, příště už Elišku na Velikonoce do Česka nedostanu.
O autorovi| Anastázie Harrisová, londýnská dopisovatelka Pátku, střídavě žije v Anglii a jižních Čechách
