Kupferberg přitom nebyl pouze ceněným a stále tištěným básníkem, výrazně se též zapsal do dějin rocku. Jeho kapela The Fugs, kterou založil až ve svých dvaačtyřiceti letech, měla přitom velký vliv i na naše Plastic People of the Universe. Prakticky pokaždé, když Ivan M. Jirous, ale i další, například Mejla Hlavsa, vzpomínali na důležité hudební impulzy, které ovlivnily český underground, tak vedle povinných The Velvet Underground nezapomněl zmínit The Fugs. Možná že na tom mělo podíl i samo znělé jméno skupiny, které skutečně má hodně společného s mnohovýznamovým a přitom jednoznačným slovem „fuck“: Norman Mailer používal tuto verzi ve svém románu Nazí a mrtví.
Autorem pojmenování je ostatně sám Kupferberg, který o sobě v žertu tvrdil, že než se stal „nejstarším rockovým muzikantem, byl největším básníkem na světě.“
Kupferberg, který se narodil v roce 1923 do židovské rodiny – doma se mluvilo jidiš –, byl již odmala konfrontován se sociálními tématy. Otcův krámek udržel rodinu tak tak nad hranicí podpory. „Nevěřili byste, jak vás tohle může politicky i ekonomicky uvědomit,“ tvrdil po letech.
Kupferberg byl vždy levicově orientovaný, posléze se označoval za anarchistu, „člověka, který je otevřený libovolným myšlenkám“. Jistě i proto vystudoval na Brooklyn College sociologii. S vyznamenáním. Po absolutoriu se vrhl do víru bohémského života v Greenwich Village v dolním Manhattanu. Víru někdy až příliš skutečného, verš z Ginsbergova Kvílení „kteří skočili z Brooklynského mostu, to se skutečně stalo, a odkráčeli neznámí a zapomenutí“, pojednává právě o Kupferbergově zoufalém pokusu o sebevraždu.
Byla to ale přitom Greenwich Village, odkud vycházela většina toho, co bylo a je v newyorském umění zajímavého. V první polovině šedesátých let zde vzniklo hnutí protestujících folkařů, odtud vyšel Bob Dylan. A právě zde vznikli v roce 1964 The Fugs. Inspiraci hledali podle dalšího zakládajícího člena – také básníka – Eda Sanderse „v Dionýsových tancích, ve starých řeckých hrách, v Aristotelově Poetice, v premiéře Jarryho Krále Ubu, v dadaistických simultánních recitacích, v jazzové poesii beatniků, divokém saxofonu Charlieho Parkera, v tichu Johna Cage, razantnosti happeningů, písních hnutí za občanské svobody, hlavně však v přesvědčení, že americká ústava poskytuje každému dostatek svobody vyjádřit vše, co cítí – svobody, která není dostatečně využívána“.
Básníci píší o všem S takovou ovšem těžko počítat s nějakým velkým úspěchem. Opak však byl pravdou. The Fugs si svou směsí písniček o dříve tabuizovaných tématech, ale také například lyrickými zhudebněními veršů Williama Blakea, získali mnoho fanoušků, alba, která jim vycházela, se dobře prodávala. Z dnešního pohledu věc nebývalá.
Právě The Fugs přitom byli, společně s Allenem Ginsbergem, průkopníky bojů s cenzurou. V tom hrál významnou roli Kupferberg, jediným měřítkem mu byla autenticita výpovědi, jediným hlídačem pak cit autora samotného. V dokumentu pro ČT 2 v roce 1997 řekl: „Měli jsme jako básníci pocit, že můžeme psát o čemkoliv, o všech problémech na zemi, což je dobře. Ao všech situacích na zemi. Mysleli jsme si, že můžeme něčím přispět. A nejspíš jsme i přispěli. Pomohli jsme osvobodit pop music od banality, ze zajetí zamilovaných cajdáků o tom, že se někdo na někoho vykašlal.“
Jak poznamenaly ve svém nekrologu The New York Times, „v Kupferbergovi byla břitká poetická a hudební inteligence, čerpající z jeho židovských a východoevropských kořenů“. Byla to právě tato inteligence, jež stvořila takové písně jako Nothing či Kill For Peace, která stála za jeho početnými básnickými sbírkami i velice kritickými politickými karikaturami. Kupferberg prodělal před rokem několik záchvatů mozkové mrtvice, na benefici na zaplacení nemocničního ošetřování se podílely takové osobnosti jako Lou Reed, Laurie Anderson, skupina Sonic Youth či kytarista skupiny Patti Smith Lenny Kaye. Celý tříapůlhodinový koncert velice chválily The New York Times.
***
„Měli jsme jako básníci pocit, že můžeme psát o čemkoliv, o všech problémech na zemi, což je dobře. A o všech situacích na zemi. Mysleli jsme si, že můžeme něčím přispět. A nejspíš jsme i přispěli.“
