Byla to vlastně zvláštní úleva, když mi doktorka po vyšetření vážně řekla: Tak se oblečte a pojďte si popovídat. Řekl jsem si: A je to tady. Končí období obav a přichází čirá hrůza.“ Tak prožíval svoje první minuty s informací, že má rakovinu, herec a mim Boris Hybner.
Přihodilo se mu před několika lety to, co statisticky každému třetímu českému muži.
Boris Hybner (67) si stejně jako téměř každý druhý myslel, že jeho se tato hrozba netýká. Představa, že by se měl někdo zabývat jeho výtěrem, se zdála směšná a nechutná. Dokonce i tehdy, když čas od času zpozoroval ve stolici krev. Přičítal to nějaké banální kožní příhodě. Pak měl jedné noci sen, který ho doslova vyděsil. „Pochopil jsem, že musím okamžitě metelit k onkologovi.“
Po takovém odhalení se pak věci dají rychle do pohybu. Nádor na konečníku byl označen stupněm nebezpečnosti tři ze čtyř možných. Následovaly pokusy o léčbu ozařováním a chemoterapií. „Jezdil jsem na ozařování a už v autobusu jsem poznával ostatní pacienty podle pirátských šátků na hlavách. Dočasné vypadání vlasů je běžná reakce na terapii. Setkal jsem se s lidmi plnými síly, rozhodnutými od ničeho neutéct. Trošku horší to bylo s mužskými,“ vzpomíná Hybner. „U nich jsem pozoroval mnohem víc sebelítosti, až jsem měl pocit, že jejich vyléčení je nejvíc ohroženo jimi samotnými.“
Astronaut z JIPky
Po dvaceti návštěvách si herce pozval k sobě profesor Hoch a oznámil mu, že operace je nevyhnutelná. „Odborně se tomu říká stomie,“ poklepe si Boris na místo na břiše pod košilí, „lidově vývod bokem. Zašijí vám zadek a vy si musíte jednou denně měnit tady ten pytlík. Kdybych byl větší narcis, tak si to snad tehdy hodím. Nevěděl jsem, jestli mě neopustí moje žena, ale ta k tomu přistoupila s drsným humorem, který je v dané situaci tím nejlepším řešením. Řekla mi: Já tě miluju a je mi jedno, kde máš jakou díru,“ vzpomíná na to, jak ho podržela jeho o 31 let mladší žena Lucie.
I v takové chvíli si člověk může říci, že mohlo být i hůř. „Samozřejmě ozařování bylo hrozné. Hrozné bylo, když se moje dvě malé děti, kterým bylo tehdy šest a necelé čtyři, ptají, proč tatínek pořád jen spí. A při chemoterapii tak skučíte, že vám představa konce už najednou nepřijde tak hrozná. Ale když jsem ležel na JIPce, v jednu chvíli do mě vedlo až dvanáct hadiček. Co je oproti tomu nějaká stomie, nějaký kontejner u boku? Vždyť já jsem vlastně astronaut, napadlo mě najednou. Je to vlastně sofistikovanější než to, co dělají zdraví lidé na toaletách...“ Mezi ty, kteří přežili rakovinu, patří také spisovatelka a publicistka Eva Hauserová (54). „Měla jsem pocit, že se to neděje mně,“ líčí své prvotní reakce. Jako zastánkyně ekologického přístupu k životu se totiž snažila vést pokud možno zdravou životosprávu a nějaké onemocnění si ani v duchu nepřipouštěla. V létě roku 2006 ji však začaly pronásledovat trávicí potíže. Příznaky odpovídaly poruše žlučníku, obvodní lékař ji už bodře vítal v klubu žlučníkářů. Jenže ultrazvuk odhalil nádorové útvary. „Nejdřív jsem myslela, že to je rakovina slinivky, což je jednoznačně smrtelné onemocnění, na které navíc zemřel před pěti lety můj otec,“ vzpomíná Eva. „Měsíce jsem žila v představě, že tu už brzo nebudu. Když se pak ukázalo, že to je ,jen‘ nádor lymfatických uzlin, bylo to jako dárek.“
Mysl zradila mé tělo
Boris Hybner vnímal svou rakovinu jako vetřelce, jako kdyby se v noci probudil a v bytě měl zloděje. Eva Hauserová se na to dívá trochu jinak. Přiznává spoluúčast: „Nevnímala jsem to, jako že mě zradilo tělo, spíš jako že moje tělo bylo zrazeno mojí myslí,“ přemítá.
Kamarádky Evě hned začaly dohazovat nejrůznější léčitele – právě jí, vzděláním exaktní vědkyni v oboru biologie! „Vyzkoušela jsem kineziologii a došla k závěru, že to je pavěda.“ Léčitelé nepomohli, naopak, zkušenosti byly natolik tristní, že ji přivedly k členství ve spolku skeptiků Sisyfos, který s pseudovědou vede nesmiřitelný boj.
Také Eva má svůj boj prozatím vítězně za sebou. Našla si klidnější práci a ke svému onemocnění se vrací jedině v občasných článcích pro různé ženské časopisy. „Chtěla jsem hned zpátky mezi zdravé,“ říká, „nechtěla jsem dopadnout jako někteří, kteří si ze své nemoci udělali celoživotní koníček.“
Kam nechodí orgasmus...
Před třinácti lety jsem požádal psychedelického guru Timothyho Learyho, aby pro mě napsal článek o kyberkultuře. Leary mi tehdy odpověděl, ale článek, který k dopisu přiložil, se týkal něčeho úplně jiného. „Milý Ivane, mám rakovinu prostaty, takže posílám svoje úvahy na tohle téma. S pozdravem Timothy Leary.“ Několik měsíců poté Leary své nemoci podlehl a já mám dodnes jeho dopis s mementem: AN ORGASM EVERY DAY KEEPS THE DOCTOR AWAY. Pětasedmdesátiletý Leary došel k názoru, že rakovinou prostaty se příroda zbavuje neužitečných jedinců. Když se s věkem sníží frekvence pohlavních styků, a tudíž orgasmů, je to podle Learyho odvážné teorie pro tělo signál, že jeho reprodukční schopnosti jsou u konce. A co s jedincem, který se nedokáže reprodukovat? Kam nechodí orgasmus, tam chodí lékař.
Když ale kráčíme chodbou ambulantní části Onkologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, potřebovali bychom trochu toho Learyho hravého nadhledu. Sem se pacienti chodí dobrovolně nechat trávit. Chemoterapie vychází z předpokladu, že na specifické jedy zvané cytostatika jsou buňky rakovinného nádoru citlivější než ostatní buňky těla. Při chemoterapii dochází k narušení procesů doprovázejících dělení buněk. Především těch rakovinných, ale zabrat dostane celý organismus. Je sanitární den, oddělení je prázdné, ale na nás stejně padá tíseň. Lůžka a polstrovaná křesla. Les stojanů na kapačky s cytostatiky. Denně se tu vystřídá sedmdesát pacientů.
Přednosta kliniky profesor Luboš Petruželka je na své oddělení hrdý. Patří prý k nejvyspělejším ve střední Evropě. Během jedné návštěvy tu stihnou provést analýzu pacientovy krve, výsledky odeslat o několik pater výše do oddělení, kde se za přísných bezpečnostních opatření prudce jedovatá cytostatika ředí do potřebných poměrů, a připravený roztok odeslat dolů výtahem k aplikaci. Laboratoř má být dokonce brzy vybavena robotem, jenž bude manipulaci s chemikáliemi provádět bez zásahu lidské ruky.
Rakovina je nemoc, která má Česko ráda. V nádorech tlustého střeva a konečníku zaujímáme jednu z předních příček mezi zeměmi, kde se o tom vedou registry. Stejně tak u nádorů ledvin. Čísla jsou mrazivá. Každý den u nás podlehne nádorovému onemocnění 80 lidí.
Říká se, že to je nemoc současné civilizace. Vzrůstající počet nemocných není dán jen tím, že se zvyšuje důkladnost prohlídek a prodlužuje průměrný věk, a tedy i šance, že se rakoviny dočkáme. I když si tohle odmyslíme, pořád uvidíme vzrůstající křivky. U českých mužů poklesl počet případů rakoviny plic, zvyšuje se ale u žen. Je to zřejmě dáno tím, že Česky začínají kouřit v mladším věku.
Moderní způsob života nás nutí častěji sedět, jíst méně hodnotná jídla a stresovat se. To vše je živná půda pro nádory. Plus zvyšující se množství chemických látek kolem nás. Buňkám se to nelíbí, a když tyto faktory přerostou kritickou mez, ztratí nad sebou kontrolu a začnou se množit naprosto neregulovaně. Namísto aby vytvořily tkáň, kterou mají v popisu práce, množí se dál a dál a nejdou zastavit. „Rakovina je postmoderní nemoc,“ poznamenává Boris Hybner. V postmoderně je také vše dovoleno a chybí pevný řád.
Budoucnost léčby vidí profesor Petruželka v biologických lécích, které působí selektivně pouze na nádorové buňky. Mají také méně nežádoucích účinků. Jsou vyrobeny k působení na určitou molekulární strukturu. Podle těchto struktur se budou v budoucnu nádory třídit, nikoliv podle toho, zda se nacházejí v tom či onom orgánu. U nás se používají od roku 2000.
Nejnovější výzkumy odhalily, že i rakovinné buňky se dělí na buňky kmenové, starající se o samotné dělení, a na buňky dceřiné. Stačilo by umět působit pouze na ty kmenové a bylo by vyhráno. Bohužel není jednoduché rozlišit je. „Přímý zásah kmenových buněk nádoru je hudba budoucnosti,“ připouští profesor Petruželka.
Návrat do života
Čím víc rakovina hrozí, tím větší pro člověka bývá tabu o ní hovořit, ba vůbec na ni myslet. To samozřejmě znesnadňuje její včasný nález. Řada lidí, kteří mají podezření, raději lékaře nevyhledá. Společnost potřebuje více známých osobností, které se nebojí stát se modelovým příkladem a otevřeně o své nemoci hovořit. Když například onemocněla manželka prezidenta Reagana, stoupl počet Američanek, které se přihlásily k preventivní prohlídce. Lance Armstrong, jenž šokoval celý svět, když rok po úspěšné léčbě nádoru varlete vyhrál Tour de France, a ne jednou. Jeho boj o život a o první místo je zachycen v knize Návrat do života, která vyšla i v českém překladu.
Lékaři však varují před přílišným optimismem. Ani po desetiletích úsilí a mnohamiliardových investicích není nějaké konečné řešení války s touto nemocí na dohled. Na řadu ze zhruba stovky typů nádorů, které jsou dosud známy, žádnou pomoc nemáme. Když už se vědcům podaří vyvinout speciální lék, jenž brzdí rakovinné bujení, nádor si najde jiný způsob, jak pokračovat v díle zkázy. Otis Brawley z Americké společnosti pro výzkum rakoviny říká: „Jeden tumor je chytřejší než stovka těch nejbystřejších odborníků.“
Přehodnocování hodnot
Jak se s tou myšlenkou máme vyrovnat? Lékaři nedoporučují nic sofistikovanějšího než zdravější životosprávu a ve vyšším věku také pravidelné analýzy stolice. A taky můžeme naslouchat vyprávění přeživších o tom, jak přehodnocují, co je v životě podstatné. „Jakýmsi zenovým způsobem si vychutnávám každý detail života,“ říká Eva Hauserová. „Přestala jsem se bát smrti samotné. A také jsem se stala velkým zastáncem možnosti eutanazie.“
„Pokud je člověk alespoň průměrně probuzený, nemá to vliv na změnu životních hodnot, ale na jejich selekci,“ dodává Boris Hybner. „Herci se často ve vyšším věku začínají na jevišti cítit nejistě. Mě to osvobodilo. Když stojím na jevišti, je to jako zázrak. Osudový fakt té nemoci vás tak zanoří do reality, že nastupuje čistý existencialismus. Pochopil jsem také některé významy, jako když oloupete cibuli. Moji rodinu to dalo neuvěřitelně dohromady a já jsem odhalil nezničitelnou sílu obyčejného života.“ Boris Hybner, zaostřen na tady a teď, pak otevírá svůj dlouhodobě vedený deník na straně pět tisíc a něco a čte jeden ze zápisků: „S proměnami postupujícího dne se vynořují kouzla domova... Pokoj rozsvícený hudbou, obrazy a vůně kávy... spící kocour, spící šaty v šatníku...“ O své zkušenosti by rád jednou natočil film. „Aby to mohl divák spoluprožít. Aby ten, kterého se to týká, nebyl vydán napospas démonům.“
***
Eva Hauserová: Žila jsem s tím, že tu už brzo nebudu. Počítala jsem s rakovinou slinivky
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ, redaktor Pátku ivan.adamovic@lidovky.cz
