Za časů, kdy se ještě častěji chovaly veverky pro zábavu v klecích, bývalo zvykem jim tam vkládat jakýsi drátěný otočný buben, tzv. veverčí kolo, do něhož mohl řečený hlodavec vlézt a začít v něm pobíhat. Běžel ovšem na místě, ale čím rychleji se kolo otáčelo, s tím větší intenzitou bylo třeba pohybovat tlapkami, až na samou hranici fyzických možností. V tomto okamžiku mohla ovšem veverka, která takto řešila i svůj nedostatek fyzické aktivity (řekněme jako my na různých rotopedech), z kola vyskočit, trochu si odpočinout a rozloupnout pár oříšků.
Začínám mít intenzivní dojem, že přítomná doba má všechny parametry podobného závratného zvyšování otáček, ovšem s tím rozdílem, že z kola už vyskočit vlastně nelze. Ono samozřejmě lze, ale ne každému se chce do osudu nezaměstnaného, který si v klidu a míru koupí dopoledne svou porci bůčku a může zasednout před televizi, kde s nemenší posedlostí jako předtím v práci může začít přepínat různé kanály.
Aby nám takovýmto způsobem neujel vlak, musíme stále zintenzivňovat virtuální běsnění ve světě, ve kterém stále více a více převládají formální kritéria nad faktickými a kde v posledku už není žádné napětí mezi obsahem a formou - zůstala jenom forma sama, od všeho obsahu osvobozená. V šílené rychlosti a s obrovským reklamním lomozem se na trh vrhají stále nové produkty, aby odtud v krátkém čase většinou zmizely, sto a jedno byrokratické opatření doprovází každý náš krok a žádá si neustálé péče a pozornosti. Vědecké instituce chrlí obrovské množství publikací, z nichž po většině už za pět let neštěkne pes.
Když se nad tím zamyslíme, vidíme, že za život platíme prakticky životem samým, nebo lépe řečeno jeho smysluplností. Abychom udrželi tempo a „ustáli“ rozmanité obraty, které doba přináší, zcela se nám vyprázdní smysl toho, co vlastně děláme. Metoda je ostatně překvapivě podobná, řídíme-li archeologický tým, výrobu deodorantů nebo pomoc pro oběti záplav v Bangladéši. Budeme mít jednou alespoň čas, přečíst si v klidu, co bylo v dobách hektické činnosti napsáno? A bude to vůbec stát za to?
Na druhé straně má povaha doby i své klady: kdo pochopí její bytostně těkavou a přelétavou povahu, která je schopna na většinu věcí soustředit pozornost jen po velice krátkou dobu, pochopí také, že podaří-li se mu napřít po léta své úsilí jedním směrem, nemůže se minout s cílem. Také brzy nahlédneme, že „nesnesitelná lehkost bytí“, u níž se mohou téměř libovolně stupňovat otáčky a která různě formálně parceluje to či ono ve virtuálním světě, se náhle nedá aplikovat, je-li konfrontována s nemocí či smrtí, ba i s takovými bagatelami jako vykopat jámu či přestěhovat se. Čas trávený ve světě kompjútrů také ubíhá mnohem rychleji než ten, který probíhá „po starodávnu“ - jeden den v Mongolsku či na Sibiři, záměrně daleko od všech obrazovek, se letos zdál delší nežli týden v Praze.
„Proč to všechno?“ ptá se mnohý z nás a říká si, zda z veverčího kola opravdu není nikde úniku. Cesta rozhodně nevede dalším zvyšováním obrátek, ale úkrokem stranou - svatý František z Assisi se kdysi vyznamenal nikoli tím, že sehnal co nejvíce tučných církevních obročí pro svůj řád, ale že na celou tuto instituci nakašlal. Několikrát mu také šlo bezmála o krk, ale to s úkroky stranou už jaksi souvisí. Pořád je lepší o život přijít na neprošlapaném chodníčku, než jej dlouhodobě a zbytečně zmarnit za zdánlivě optimálních okolností.
***
Když se zamyslíme, vidíme, že za život platíme prakticky životem samým, nebo lépe řečeno jeho smysluplností
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
