Na přímý Hospodinův pokyn rozkázal Jozue svým mužům po šest dnů bezhlesně obcházet město. Co den, to pochod v zarytém mlčení, kolečko podél úzkostlivě uzavřených hradeb, ze kterých shlížejí stále nervóznější obyvatelé. Sedmý den bojovníci obešli město dokonce sedmkrát, přičemž při posledním kole se za troubení rohů kněží strhl válečný pokřik všech zúčastněných. V tu chvíli se hradby zřítily, město bylo dobyto, obléhání u konce.
Ryk a entuziasmus zkrátka zdecimují každého soupeře, to věděli přece i husité. Ať budeme číst příběh Jericha doslovně jako svědectví o zázraku, nebo jako metaforu o moci víry, válečná strategie zůstává. Hluk manifestuje nepřítelovo odhodlání. Kdo má strach, ten se skrývá, tajně plíží, podniká záškodnické akce. Jen sebevědomý otevřeně propukne v rozběsněný povyk, kterým odkryje sám sebe, ale i své zdrcující odhodlání. Milé domácí šumy Izraelci ale nezvítězili jen hlukem, proporčně déle bojovali tichem. Ticho tu netvoří opozici ke křiku, není přirozené, mírumilovné, klidné, naopak vzbuzuje údiv, nervozitu a po chvíli hrůzu. Umanuté ticho, ticho před bouří. Až po něm ohlušující řev, levý a pravý hák.
S trochou nadsázky tak lze číst příběh dobytí Jericha jako oslavu šumu, mírové hladiny zvuku. Volání prodavačů a pokřikování dětí, rádio a tlumený zvuk blízké dálnice - ruchy, které nám dodávají iluzi, že hradby našich měst jsou bezpečné.
