Tak přece jen se dá psát poezie aktuální! Nemusí se jen zapisovat sny nebo popisovat scenerie z kuchyňského a ložnicového života. Nemusí se jen s botanicko-zoologickou zarputilostí vysedávat v temných hvozdech a zaznamenávat děs v očích žíznivých laní chlemtajících u napajedla nebo se dojímat květy chrp a blatouchů. Nemusí se dokonce v zájmu tady a teď být ani chrlícím hiphoperem nebo slampoetristou. Jde to i jinak. Bez únavné plachosti a ochočenosti výrazu i bez všežravé hubaté ironie. Jde to čistě, jasně, klidně. Dospěle. „Je mdlá jalová doba / cirkusy plebejských hochštaplerů / se roztahují na pláních za městem / za soumraku je slyšet tesknou harmoniku, břinkavé činely / drsný chlapský smích / zvuky tak vzdálené / jako pižmo kočkovitých šelem / prosáklé hromadami rozšlapaných vlhkých pilin.“ Tematicky čteme v tomto rytmicky silném textu o všem podstatném: o pitomé době, ve které si sice některé klece vybíráme sami, ale o to víc nás deptá, když pochopíme, že jsme uvnitř. O městském kolotoči, kde se po nás chce, abychom žili minimálně několik životů a každý na 100 %. O tom pocitu, když ráno děláme dětem snídani a hlavou nám běží, že již zřejmě nebude možné nadále se vyhýbat praktickému masovému životu. I přesto se tu a tam hecujeme, že aspoň občas se vzbouříme a „budeme postupovat kolmo na logiku davu“.
Stejně jako Janota tušíme, co všechno by bylo třeba: být připraven, přijímat výzvy osudu, vyhánět košťaty démony, dávat hrůze jména, opouštět zabydlená místa, stavět důkladná lešení a nezkracovat si cestu přes trávu. Možná že to je právě úkol pro fyzika a programátora Janotu. Jeho analýza ve zkratce je jasná: třídění odpadu nás nezachrání.
Vít Janota: Jen třídit odpad nestačí
Vydalo nakladatelství Dauphin, 2011, 48 stran
O autorovi| TOMÁŠ WEISS, Autor je obchodník s knihami
