PRAHA Ještě před pěti lety dokázal Viktor Juščenko jen pouhým pokynem ruky rozvášnit davy, které zaplnily ulice Kyjeva, aby daly najevo, že chtějí právě tohoto muže vidět v prezidentském křesle. Na politika relativně mladý potomek ukrajinských učitelů se stal hrdinou známým po celém světě. Oranžová revoluce ale brzy skončila a Juščenko, který přežil vlastní smrt, se málem utopil v komplikované státní mašinérii.
Nebyl připraven na těžkosti, které s sebou přineslo sovětské dědictví a problematické sousedství Ruska. Jestliže Juščenko na počátku své prezidentské kariéry vyzdvihoval strategickou polohu Ukrajiny, která z ní činí most mezi Evropou a Ruskem, pak dnes už úlohu nárazníku za výhodu nepokládá. Naopak. Tuší, že právě to nedovolilo Moskvě, aby se Ukrajiny vzdala ve prospěch Západu.
Učitelé na něj vzpomínají jako na talentovaného žáka, který sice neprojevoval žádné vůdcovské sklony, ale zato byl odvážný a vynalézavý. Vystudoval finančnictví a pracoval v bance. V roce 1997 obsadil 6. místo v soutěži o nejlepšího bankéře světa pořádanou časopisem Global Finance. Dva roky nato se stal premiérem. Tady se poprvé setkal s intrikařením, polopravdami, manipulací a korupcí. Juščenko byl znechucen a ve funkci vydržel jen dva roky. Všimli si ho ale doma i ve světě.
Vroce 2004 se nechal zaregistrovat jako kandidát na prezidenta. Když se mu na tváři objevily nádory a celý opuchnul, mnozí začali hovořit o alkoholismu. Brzy se však potvrdilo, že Juščenka někdo otrávil dioxinem. Dodnes není známo kdo. S jistotou ale lze tvrdit, že Juščenko měl být zavražděn. Díky tomu, s jakou odvahou útok překonal, získal nové obdivovatele. Využil šance, stanul v čele demokratické „oranžové revoluce“ a v roce 2005 se stal prezidentem.
Bývá srovnáván s gruzínským lídrem Michailem Saakašvilim. Pětapadesátiletý Juščenko je ale mnohem starší, a hlavně zdrženlivější. Lépe odpovídá západním představám o nové, postsovětské generaci politiků. Představám Ukrajinců už méně. Neodpustili mu ani ekonomickou krizi, ani rozpačité vztahy s EU a konflikty s Moskvou. Juščenko nedokázal dostat Ukrajinu ani do EU, ani do NATO, rozkmotřil se s Ruskem a země se ocitla v ekonomické krizi.
Snad si Juščenko myslel, že ho Západ více podpoří. Možná nečekal, že východ Ukrajiny bude tak zatvrzele trvat na spojenectví s Ruskem. Nejbližší spolupracovníci ho zradili a on se stal sice statečným generálem, ale bez vojska. Jako takový vejde do dějin, ale na druhou stranu už asi nemá šanci zvítězit v příštích prezidentských volbách.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
