Román se vrací Francouzova milenka Johna Fowlese a Posedlost A. S. Byattové, jedny z prvních románů posledních desetiletí, jež se vrátily o sto let zpátky, se už staly moderní klasikou a inspirovaly mnoho současných spisovatelů. Beryl Bainbridgeová vydala před deseti lety vynikající román Mistr Georgie o homosexuálním lékaři, který se jako dobrovolník přihlásí do armády a účastní se krymské války; Jonathan Barnes se do 19. století vrátil v knize Artur a George a částečně i ve Flaubertově papouškovi; Angela Carterová zabloudila do londýnských nevěstinců v brilantních Nocích v cirkuse; Philip Hensher se věnoval imperiálním ambicím 19. století v eposu Morušové impérium; Michel Faber předložil v knize Kvítek karmínový a bílý strhující příběh prostitutky, který se odvíjí na pozadí detailně zachyceného dobového Londýna; Sarah Watersová umístila do 19. století hned několik románů a ve všech dokázala, že literatura minulého věku může být trvalým zdrojem inspirace. Stručně řečeno, 19. století zažívá v literatuře počátku 21. věku pozoruhodný návrat.
Tento návrat nám mimo jiné umožňuje vidět onu dobu, vektory, které určovaly její směřování, i jeho lidské aktéry z jistého odstupu, prostého hysterického sebevymezování proti předchozí generaci, jež je asi konstantou ve střídě pokolení. Z této perspektivy se zdá, že se viktoriáni stali obětí „neskonalé povýšenosti pozdějších generací“, jak to trefně vyjádřil Matthew Sweet ve vynikající knize esejů Jak jsme si vymysleli viktoriány (Inventing the Victorians). Viktoriáni, jak je známe dnes, jsou podle Sweeta výsledkem kulturních bojů, které se odehrávaly v prvních letech 20. století mezi ironicky založenými členy skupiny Bloomsbury (kam patřila například Virginia Woolfová nebo novinář Lytton Strachey) a stárnoucími představiteli oficiální kultury 19. století.
Právě kniha Lyttona Stracheyho Významní viktoriáni sehrála v tomto kulturním boji významnou úlohu. Ačkoli šlo spíše o pamflet, navíc obsahující řadu dezinterpretací a nepřesností (dle posledních kritických analýz záměrných), přišla v pravý čas a dokonale se trefila do nálady požadující kulturní změnu. Strachey udělal z typického viktoriánce komický stereotyp modernistické doby - směšného, omezeného pokrytce.
Modernisté se od předchozí generace chtěli a potřebovali odlišit - a nejlépe takového odlišení šlo dosáhnout v oblasti sexu. Podle Virginie Woolfové začala moderní éra jednoho jarního podvečera roku 1908, kdy ji a její sestru Vanessu přišel do bytu na Gordonově náměstí navštívit právě Lytton Strachey. Údajně vešel do salonku, zaostřil pohled na skvrnu na Vanessiných šatech a lakonicky se zeptal: „Sperma?“ Woolfová později vzpomíná: „S tímto slovem padly všechny bariéry zdrženlivosti a rezervovanosti. Bylo to, jako by nás pohltil nával téhle posvátné látky. Sex doslova prostoupil všechny naše rozhovory. Slovo sodomita bylo na našich rtech téměř neustále. Diskutovali jsme o pohlavním styku se stejným vzrušením a stejnou otevřeností, s jakou jsme debatovali o povaze dobra.“
Woolfová a členové skupiny Bloomsbury se snažili odlišit svou estetiku od té, již vyznávali jejich bezprostřední předchůdci, a zároveň se jim podařilo vytvořit takový obraz 19. století, jenž - pravda, s pomocí populární freudovské školy - přežil dalších šedesát let. Podle Virginie Woolfové a dalších členů této „progresivní“ skupiny byl typický viktorián úzkoprsý, sociálně sektářský, v sexu nevzdělaný, pobožný, neschopný plného prožitku života a postoj viktoriánských žen k sexu vyjadřovala ona dodnes vtipem tradovaná poučka „lehni si, zavři oči a mysli na Anglii“, přestože první písemný výskyt věty pochází až z roku 1912.
Je přitom velice úsměvné, poznamenává Matthew Sweet, že modernisté, a zejména členové skupiny Bloomsbury, své soukromí chránili mnohem úzkostlivěji než leckteří prominentní viktoriáni. Zatímco o soukromém životě Charlese Dickense toho víme -nebo alespoň ti, jejichž zájmem či povoláním je toto vědět - poměrně hodně, o proklamovaných svobodách modernistů nevíme skoro nic: Leonard Woolf v pětisvazkové autobiografii, publikované v šedesátých letech, zcela mlčí o tom, že členové Bloomsbury si běžně navzájem vyměňovali partnery; k dopisům Lyttona Stracheyho se badatelé dostali až třicet let po jeho smrti a dopisy jiného významného modernisty, T. S. Eliota, nejsou k dispozici dodnes.
Že viktoriánská éra zdaleka nebyla tak prudérní, bylo nasnadě a uvědomil si to již Stephen Marcus, který se ve vlivném, freudovsky orientovaném eseji Ti druzí viktoriáni (The Other Victorians) z poloviny šedesátých let zaměřil na obrovský korpus pornografické literatury 19. století. Pornografická literatura (a později fotografie) totiž zažívala v údajně puritánském století obrovský rozmach. Máme-li věřit historikům tohoto žánru, pak již ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století bylo toto odvětví plně rozvinuté a výdělky z prodeje pornografických textů dokonce sloužily k financování politické kampaně tehdejšího chartistického hnutí. Marcus ve svém eseji vychází z jedenáctisvazkové fiktivní autobiografie Můj tajný život (My Secret Life), jejímž autorem byl pravděpodobně Henry Spencer Ashbee.
Marcus tento spisek, jenž evidentně kombinuje skutečnost s velkou mírou fikce, vzal jako paradigma a na jeho základě vytvořil obraz viktoriánské epochy, který sice na první pohled vyvrací modernistickou fikci, ovšem při podrobnějším studiu není ničím víc než jejím rozvedením ve freudovských intencích. Stručně a zjednodušeně řečeno, tam kde Woolfová a spol. vidí homogenní prudérnost, spatřuje Marcus schizofrenii. Marcus přijímá argumentaci o morální svázanosti viktoriánů, pouze podotýká, že to, co překračovalo striktně vymezené mantinely, patřilo na periferii - nejen morálky, ale i společnosti. Typický viktorián žil podle Marcuse dvojí život: co se nevešlo do pevné instituce monogamního manželství, bylo vytěsněno na okraj: do nezákonného vztahu, do noci, do veřejného domu.
V duchu marcusovského rozštěpení se nese i řada pozdějších textů o viktoriánech a sexualitě. Například Ronald Pearsall ve studii Červ v poupěti (The Worm in the Bud) načrtává v sexuálním životě viktoriánců jistou cézuru mezi tím, o čem se mluvit mohlo, a tím, co představovalo „podzemí“. Fraser Harrison zase svou knihu Temný anděl (The Dark Angel) postavil na domněnce, že typický viktorián byl schopen „nahlížet sex jen skrze mlhu viny a úzkosti“.
Dobové dokumenty i práce historiků skutečně ukazují na zvláštní rozlomení viktoriánské společnosti: na jedné straně neobyčejný rozkvět prostituce a pornografické literatury, na straně druhé poměrně přísně střežená rodina a moralistně orientovaný diskurs. Ale neexistuje toto v každé době? Anebo je 19. století jedinou dobou, v níž se dělalo něco jiného, než o čem se mluvilo?
Skvělým románovým portrétem - a lze-li soudit na základě srovnání s historickými studiemi na dané téma, pak i portrétem detailním a věrohodným - londýnského „demi-monde“ je téměř tisícistránkový opus Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý. Ten nás zavádí do absolutně nejchudších čtvrtí tehdejšího Londýna, bloku rozléhajícího se jižně od chrámu sv. Jiljí, oblasti, jež je dokonalým příkladem slumu 19. století. Tady potkáváme prostitutku Sugar, ženskou verzi dickensovského selfmademana. Jednoho ze svých klientů, majitele obrovského drogistického impéria Williama Rackhama, dokáže Sugar zlákat, aby si ji platil jako vydržovanou společnici, nakonec mu začne pomáhat s podnikáním a významně přispívá k jeho obchodnímu úspěchu. Za Faberovým románem stojí obrovský kus detailní práce: jeho hodnota spočívá ve skvostně vystavěném příběhu a literárním zpracování, ale též ve spolehlivě podaných reáliích. Před čtenáři vyvstává panoramatický obraz Londýna v době, kdy se rodil moderní věk.
Síla Faberova románu tkví v tom, že ona marcusovská cézura mezi denním a nočním životem není úplná. William Rackham přenáší své podnikatelské instinkty i do nočního života a tím, že si Sugar vydržuje, vlastně usiluje o „nejvyšší návratnost investice“, kdežto Sugar je hnána nutkáním dosáhnout výš, a to v dané době znamená postoupit výš na sociálním žebříčku. Jejich koexistence je možná samozřejmě jen do okamžiku, než Sugar začne žádat o formální uznání svého postavení. Pak příběh naráží na hranice nikoli sexuálního pokrytectví, nýbrž na hranice společenské.
Příběhy, příběhy, příběhy Současné autory nepřitahují ke kdysi zavrženému 19. století zdaleka jen sociologická a historická fakta, nýbrž i smysl pro příběh. Není velkou nadsázkou říct, že román, jak ho známe dnes, vznikl v 19. století. Tato doba se nese ve znamení tištěného slova, příběhů vydávaných na pokračování v novinách, pak různě kompilovaných do knih, často s odlišným zakončením, to vše s ohledem na čtenářskou obec, anebo „cílovou skupinu“, řekli bychom snad dnes. Jinými slovy, 19. století objevilo fenomén masové kultury, a přestože bylo možná elitářské sociálně, kulturně nikoli. V tom je naší době bližší než první polovina dvacátého století. Austenová, sestry Bronteovy, Dickens, Hardy, George Eliot - pro britské spisovatele jsou tito klasici najednou obrovským zdrojem inspirace, a nikoli čímsi, s čímž by se měli vypořádat, co by měli odmítnout či zavrhnout. Možná se v tom odráží charakter naší doby, jakýsi vágní pocit, že kniha by měla být přeložitelná i do jiných „forem“ - ale proč ne?
Sázka na příběh, ba dokonce na pavučinu příběhů, je nejsilnější zbraní Sarah Watersové, obrovského talentu britské literatury. Její román Zlodějka shodou okolností právě vyšel v českém překladu. Watersová situovala do 19. století tři romány, ale Zlodějka je zdaleka nejpůsobivější. Zatímco Faber se ve svém návratu soustředil na dobové reálie, do nichž zasadil - tak trochu po vzoru Fowlese - moderního vypravěče, Watersová upnula svou pozornost k bohatému dědictví viktoriánské literatury. Až má člověk při četbě pocit, že tenhle román vypráví hned několik význačných postav dobové literatury - od Dickense přes Wilkieho Collinse po Emily Bronteovou. Některé pastiše, které Watersová v knize předkládá, jsou skutečně vynikající a naprosto suverénně je autorsky zvládnut příběh: přestože jde žánrově o detektivku nebo thriller, autorka se nebojí odboček a odvážného narativního experimentování, které iluzi doby, do níž je příběh zasazen, podporuje stejně silně jako nastudované reálie.
Historie, knihy a my Na knihách je úžasná především odolnost vůči času. Možná v současné době v konkurenčním boji s jinými médii naoko ztrácejí, nicméně samy jsou daleko trvanlivější a dokážou snadno přečkat období nezájmu. Silné příběhy se vždy po čase vynoří a znovu se přihlásí o slovo. Stejně tak zájem romanopisců o dobu dávno minulou ukazuje, že to, co se stalo, nelze odbýt jediným zápisem, referátem, ale že minulost se nabízí a vyzývá k dalším a dalším interpretacím. Čím odvážnější budou, tím lépe.
***
Současní anglicky píšící spisovatelé zjišťují, že 19. století bylo podstatně zajímavější, než jak je líčily předchozí generace -zejména modernisté.
Zlodějka Sarah Watersová Přeložila Barbora Punge Puchalská. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2008, 534 stran. The Crimson Petal and the White Michel Faber Vydalo nakladatelství Canongate, Edinburgh 2002, 835 stran. Inventing the Victorians Matthew Sweet Vydal Faber & Faber, Londýn 2001, 264 strany. Prostitution and Victorian Society: Women, Class and the State Judith R. Walkowitz Vydal Cambridge University Press, Cambridge 1982, 360 stran.
Podle Virginie Woolfové začala moderní éra jednoho jarního podvečera roku 1908, kdy ji a její sestru Vanessu navštívil Lytton Strachey. Údajně vešel do salonku, zaostřil pohled na skvrnu na Vanessiných šatech a lakonicky se zeptal: „Sperma?“
O autorovi| Ladislav Nagy anglista Autor je anglista a překladatel
