Rozhodli jsme se s ročním odstupem na spor podívat znovu, vytřídit okamžité emoce od nesporných dat. Ambicí bylo najít shodu alespoň nad fakty – protože v interpretaci ji asi nenalezneme.
* Petr Kamberský: Co víme spolehlivě, že se na jaře 1950 stalo?
Tomáš Zahradníček: Že byl na letenských kolejích zatčen Miroslav Dvořáček. Petr Třešňák: Do Prahy přijel z Německa tajně agent chodec Miroslav Dvořáček, náhodou potkal svou dávnou přítelkyni Ivu Militkou a schoval si u ní na koleji kufr. Ta o jeho přítomnosti vzápětí řekla svému milenci Miroslavu Dlaskovi – příteli Milana Kundery. Oba byli přesvědčenými komunisty. Dvořáček byl tentýž den zatčen, přičemž policejní protokol dokládá, že mužem, který přišel jeho pobyt nahlásit, je právě Kundera. Zatčení Dvořáčka a existence autentického policejního záznamu jsou nezpochybnitelnými fakty. Rok si lámu hlavu, v čem je tenhle příběh tak složitý.
Pavel Kosatík: Víme, že vznikl policejní dokument, který vrhá problematické světlo na dnes ve světě nejznámějšího českého spisovatele: měl udat člověka, tzv. agenta chodce ze Západu, který pak byl zatčen a strávil mnoho let ve vězení.
* Petr Třešnák: Takže existence dokumentů nesvědčí o událostech, ale pouze o vzniku dokumentů? Nebo máte nějaké vážné důvody se domnívat, že ten dokument je podvrh ?
Pavel Kosatík: Nevím, jestli je to podvrh. Není to ale určitě žádné zjevené Písmo svaté. Vytvořil to komunistický policajt v roce 1950. Nedokážu o tom papíru nepochybovat.
* Petr Kamberský: Co si domýšlíme, že se stalo?
Tomáš Zahradníček: Já nic. Moje pozice v celém sporu je od začátku taková, že kritizuji domýšlení, které nahrazuje znalosti a prokazování. Tahle pozice je reakcí na přílišný rozlet fantazie, jemuž podlehli autoři výchozího článku.
Petr Třešňák: Motivy udání. Článek Respektu jich několik naznačil, následující diskuse ani Kunderova reakce ale nic moc nevyjasnila. Nevíme přesně, jakou roli sehrál v příběhu Miroslav Dlask, který nežije, osobně se domnívám, že udání bylo mezi jím a Kunderou domluvené, ale je to jen spekulace. Můžeme mít pochybnosti o roli Ivy Militké, jedna možná interpretace policejního protokolu říká, že část informací sdělila policii ona. Nic z těchto nejasností podle mého názoru nezpochybňuje jasnou a vědomou roli Kundery v udání. Potvrzuje ji i to, že Kundera po zveřejnění kauzy mlžil a lhal. Uvedl, že nezná Militkou, jméno Dlaska nezmínil vůbec. Dochovala se přitom Kunderova prvotina s osobním věnování oběma z roku 1953 – tedy věnování neznámého autora, který nebyl o autogramy žádán na potkání.
Připusťme, že mu neslouží paměť, rozhodně ale lže, že nedostal fax Adama Hradilka s žádostí a vysvětlení své role. Existuje doručenka s Kunderovým jménem a jeden z jeho dobrých přátel Respektu potvrdil, že Kundera fax dostal a četl.
Pavel Kosatík: Říkáte, „že „Kunderova reakce nic moc nevyjasnila“. Ale nemůžete přece dávat lidem za úkol, aby za vás něco vyjasňovali. To byl úkol pro vás. Vy si stěžujete, že vám někdo neodpověděl na fax, ale to není zajímavá historka. Tím, že jste se dobrovolně stali závislými na tom, jestli Kundera odpoví nebo neodpoví, jste se vzdali investigace. A nemůžu uvěřit, že to sám dobře nechápete.
Petr Třešňák: Já si ale nestěžuji, já tvrdím, že Kundera je lhář.
* Petr Kamberský: Poslali jste do Paříže obecný dotaz „Co byste dodal k případu na vysokoškolských kolejích na jaře 1950“, nebo jste se ptali na jeho zcela konkrétní roli vůči Dlaskovi, Militké a Dvořáčkovi?
Petr Třešňák: Něco mezi. Fax popisoval, co se na kolejích odehrálo a že v tom Kundera měl být angažován. Nebyla tam věta „Udal jste Miroslava Dvořáčka?“.
* Petr Kamberský: O. k., fakt máme málo, domněnky si skládá každý podle svých vlastních zkušeností, jak tedy situaci a aktéry hodnotíme?
Tomáš Zahradníček: Zdrženlivě, právě pro nedostatek věrohodných údajů. Mohu hodnotit dobu, politické postoje, texty, vzory chování nebo myšlení, o nichž mám dostatek informací, ale jen obtížně konkrétní lidi v konkrétní situaci, když o tom nevím skoro nic.
Petr Třešňák: Situace pravděpodobně patřila k běžným událostem raných 50. let., nicméně skončila lidskou tragédií pro dva její účastníky. Osobnost Miroslava Dlaska zůstává v mlze, paní Militkou jsem poznal osobně, působila na mě důvěryhodným dojmem, nicméně její role v případu mohla být složitější. Co se týče Kundery – netroufám si soudit jednání lidí v době nejtvrdší totality, poblouznění ideologií i jiné možné motivy se dají pochopit. Zklamala mě ale reakce spisovatele po zveřejnění případu. Nepokusil se nic vysvětlit, lhal.
* Petr Kamberský: Co se tedy stalo publikací článku v Respektu?
Tomáš Zahradníček: Stala se editorská chyba, která nezkušeného autora (Adama Hradilka) přivedla do zoufalé situace.
Petr Třešnák: Náš záměr rozpoutat diskusi o minulosti se splnil jen zčásti. Debata, která proběhla, byla možná až příliš vzrušená, lpící na detailech a vymezující se proti opačným názorům, že pro běžného člověka musela být matoucí. Ale jedno poznání přinesla – vyrovnávat se s komunismem dokážeme, když jde o jeho jednobarevné vykonavatele, různé Grebeníčky nebo Brožové-Polednové.
Roli intelektuálů, kteří se s komunismem zapletli, prozřeli a stali se jeho kritiky, zatím dokážeme strávit jen v dochucené verzi, kterou nám od šedesátých let sami předkládají. Členství ve straně, svazácké projevy nebo juvenilní stalinská poezie, to všechno se dá tak nějak přijmout. Udání, které skončí 14 lety vězení, prolamuje tuhle domnělou hranici mezi vyznavači a viníky, proto kauza Kundera vyvolala to, co vyvolala.
Tomáš Zahradníček: Pochybuji o tom, že existuje problém, o němž mluví Petr Třešňák, problém s omilostňováním básníků a intelektuálů. Právě po jejich činnosti zůstalo výjimečné množství stop v podobě veřejných projevů a ty se jim pravidelně už dobrých čtyřicet let připomínají. Nemyslím si ani, že by generační výpověď mladých spolutvůrců roku 1948, z nichž se stávali reformisté roku 1968, známý příběh o „naději a zklamání“ brali lidé s jinou zkušeností – a těch byla a je ve společnosti většina – za něco víc než za osobní vyznání. Způsob, jakým mladší generace historiků popisují padesátá a šedesátá léta, se ho každopádně nedrží.
Nesouhlasím s tím, že článek v Respektu „prolomil domnělou hranici mezi vyznavači a viníky“. Kdo tuto hranici nechce znát, propaguje kolektivní vinu. To je stejný zkrat jako připisovat Respektu podíl na tunelování, protože časopis podporoval kuponovou privatizaci a měl vědět, co se všechno stane. Vina je vždy konkrétní a osobní. Rozdíl mezi slovem a činem není potřeba stírat, ale houževnatě bránit. Čímž jsme zpátky u otázky, zda článek v Respektu Milanu Kunderovi prokázal podíl na třináctiletém věznění Miroslava Dvořáčka.
Pavel Kosatík: Publikací se zrodilo osočení a zbylo podezření. Když článek vyšel, vytýkal jsem Respektu, že z nepatrných příčin vyvodil velké následky. To se myslím potvrdilo. Čtenáři, kteří nedostali informace, byli nuceni reagovat každý podle své povahy. To je v principu špatně, protože se tím k věci vždycky přisají lidé, které baví podezřívání, a roste pak tzv. blbá nálada. Já ani po roce nevím, jak to s Kunderou bylo, což mi vadí.
* Petr Kamberský: Bojím se, že chaos prohloubila horkokrevnost deníkové novinařiny. Hradílkův text nám připadal výborný. Dnes to zní zvláštně, ale pro autory, kteří mají na téma často několik hodin, v nejlepším případě dní, působil dokonale.
Znám osobně publicistu, který dnes Respekt pranýřuje ostošest, ale odmítl již hotový článek v PDF verzi Kunderovi poslat, nebo mu i zavolat (ačkoli s ním jinak jako jeden z nemnoha komunikuje). Text mu přišel neprůstřelný a on asi nechtěl být poslem špatných zpráv.
Nepřipomínám to kvůli difamaci, ale coby ilustraci „mediálního názoru“, který v prvních dnech převládl. Pochybovat jsme začali až o pár dní později. Za tohle moje vlastní nepoužívání mozku se hanbím dodnes.
Tomáš Zahradníček: Na mě udělala největší dojem lehkost, s níž se lidé začali obšírně vyjadřovat k věci, o níž dohromady nic nevěděli. Pustil jsem si rádio, přečetl noviny a získal dojem, že začíná národní soud nad Kunderou a autoři za článek dostanou novinářskou cenu, jak navrhoval v Hospodářských novinách Tomáš Němeček. Proto jsem třetí den po vydání článku napsal do MFD polemiku nazvanou „Kunderova bota v Respektu“ a začal dokazovat, že argumentace článku je děravá. Že autoři našli jenom otisk Kunderovy boty a nic víc. A že nemůže být rozumná řeč o Kunderovi ani ničem jiném, dokud se celá věc neosvětlí. V této věci jsme se za rok vlastně nehnuli z místa.
* Petr Kamberský: Čekal jste tedy, že v časopise ÚSTR Paměť a dějiny vyjde rozsáhlá studie „Kudy chodil Kundera“, což se nestalo. Text, na který čekáme asi všichni, neexistuje. Tušíte proč?
Tomáš Zahradníček: Čekal jsem, že se s námitkami, ohlasy, náměty a novými informacemi, které zazněly v následné debatě, autoři nějak vypořádají. Představoval bych si to tak, že je utřídí, zváží a proberou jednu po druhé. A že pro ně budou východiskem k tomu, aby otázky, které nakousli, dořešili a dovysvětlili. Zdá se mi, že je to jejich povinnost. Místo toho jsem se dozvěděl, že česká společnost není připravena na debatu o padesátých letech, že neunesla nepohodlnou informaci o svém idolu. V Respektu i později opakovaně psali o „prokázaném udání“ a Adam Drda uveřejnil v Babylonu dlouhý článek, z něhož vyplynulo, že všichni, kdo o článku nahlas zapochybovali, jsou oslové. Tím to zatím skončilo.
* Petr Kamberský: Udělali byste – zpětně viděno – něco jinak?
Petr Třešnák: Několik věcí bych s dnešního pohledu udělal jinak. Poslal člověka do Paříže, aby Kunderu chytil za rukáv a konfrontoval. Tehdy jsme o tom uvažovali, ale zdálo se nám, že to k ničemu nepovede. Lépe vyladil spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů, aby bylo jasné, co je čí dílo. Zmatení, kdy média začala text vydávat za práci Ústavu jen proto, že na svém webu publikoval dokumenty související s kauzou, bylo hodně nešťastné, stejně jako to, že ředitel Žáček tenhle pohled přijal, ačkoli o celé věci věděl pár dnů. Ve výsledku to Ústavu ublížilo. Rozmluvil bych Adamovi dovolenou, kterou měl dlouhodobě naplánovanou, ale jeho nedostupnost po zveřejnění článku nebyla moc šťastná.
Pavel Kosatík: Respekt dlouhodobě považuji za nejlepší český týdeník. Je pro mě čest, když do něj můžu psát, atd. Tón tehdejšího článku mě právě proto zklamal v několika rovinách. Z těch, o kterých se myslím mnoho nepsalo, připomenu třeba to samozřejmé přesvědčení, že osočený, který se tím samozřejmě dostal pod mediální tlak, se k případu prostě MUSÍ vyjádřit, a když to neudělá, je tím podezřelý ještě víc. Speciálně u Kundery, který je svým autismem proslulý po desetiletí, mi to přišlo jako zvlášť krutý „žert“ osudu, přesně v duchu jeho textů.
A očekával jsem taky, že se k věci nakonec nějak vyjádří i Kundera: s odstupem času, třeba po půl roce, už ne pod tlakem. Že nechtěl plnit příkazy adresované mu z médií, chápu. Ale já na jeho místě bych rok mlčet nevydržel.
Pavel Kosatík: Podle mě jsme se z celé té „kauzy“ dozvěděli velmi málo o tom, co se stalo v roce 1950, ale docela dost o tom, jak jsme na tom dnes. Pro mě z toho vyplynulo, že v této zemi v podstatě pořád není možné diskutovat. Pokud někdy dostanu dokument o tom, že otec nebo matka pana Třešňáka nebo jiný člověk, na kterém panu Třešňákovi záleží, za komunistů někoho udal, neotisknu ten papír bez dalšího v novinách, ale půjdu za tím takřečeným udavačem a budu chtít, aby mi své jednání vysvětlil. A když se se mnou nebude chtít bavit, nedám pokoj jeho manželce a příbuzným nebo i samotnému panu Třešňákovi, a do toho textu, který potom publikuji, jejich stanoviska dostanu. Pan Třešňák, jak se mi zdá, pořád nechápe chybu, kterou udělal: přetiskl archivní papír, zatímco měl odvyprávět společenskohistorický kontext. Papír nejde pochopit, zatímco kontext ano.
* Petr Třešňák:_Jak se ptát někoho kdo neodpovídá a jeho přátelé se bojí o něm mluvit?
***
Diskutující
Pavel Kosatík spisovatel, zabývá se moderní hudební historií, naposled vydal životopis Přemysla Pittra Sám proti zlu Petr Třešňák novinář, redaktor Respektu, který pomáhal Adamovi Hradilkovi „přeložit“ jeho bádání do časopiseckého článku
Tomáš Zahradníček historik a publicista
Petr Kamberský redaktor Orientace
Autoři našli jenom otisk Kunderovy boty, nic víc. Nemůže být rozumná řeč o Kunderovi ani o ničem a nikom jiném, dokud se celá věc neosvětlí. V této věci jsme se za rok vlastně nehnuli z místa.
Kundera lže, že nedostal fax Adama Hradilka s žádostí o vysvětlení své role v případu. Existuje doručenka s Kunderovým jménem a jeden z jeho dobrých přátel Respektu potvrdil, že Kundera fax dostal a četl.
