Věci jsou letos zřejmě poprvé tak, jak mají být. Se začátkem astronomického podzimu skutečně přišlo podzimní počasí. Fotbalová Slavia vítězně zahájila tažení Ligou mistrů a mohla si dopřát gentlemanské gesto a věnovat body klokanům - zřejmě jako dodatečnou splátku za někdejší zápůjčku stadionu.
Češi a Moravané začali masově navštěvovat vinobraní. Není divu, často to bývají docela zábavné slavnosti. Otázkou je jen, proč se jim říká zrovna takto. Mnoho návštěvníků například pražských vinobraní potvrdí, že o víno zde jde až v poslední řadě. Ne že by zde nebylo k dostání. Je - stejně jako pivo, medovina, párky, langoše, cukrová vata... Ale hlavním tahákem bývá kulturní program, který nemá s ušlechtilým mokem či vinařstvím společného zpravidla vůbec nic. Na Vinohradské vinobraní se proto nechodí na burčák, ale na Hudbu Praha nebo na Helenu Vondráčkovou. Zajímavým úkazem potom je, že nejrůznějších „vinobraní“ zřejmě přibývá takřka nepřímo úměrně k množství skutečně vypěstovaného vína. Jen v hlavním městě se konají takto zvané akce již čtyři. S pěstováním vína se to má opačně: Zatímco v roce 1776 bylo podle dobových záznamů v Praze téměř 700 hektarů vinic a v 19. století jen o něco méně, dnes je vinou révou osázeno hektarů jedenáct!
Není potom divu, že vinobraní pořádají i taková „vinařská centra“, jako je bezesporu třeba Ostrava. Zde s podtitulem lidová slavnost na náměstí SNP. Letos premiérové vinobraní se uskutečnilo například v České Třebové.
Vzhledem k tomu, že se česká vinařská oblast podílí podle počtu pěstitelů na celkové produkci tuzemského vína pouhým jedním procentem, lze snadno pochopit, že zde vinobraní představuje většinou pouze skrytou záminku pro veselou trachtaci s přáteli a trochou té nenáročné muziky.
V rozvinutějších vinařských oblastech jako, je především jižní Morava, však vinobraní taky již dávno není jen oslavou více či méně úspěšné sklizně hroznů.
Například na internetových stránkách města Znojma se lze dočíst, že v moderní historii šlo také o významné politikum. Obnovit tradici vinobraní se zde nakrátko podařilo až v samém závěru šedesátých let minulého století. Nikoliv nadlouho. „Cestovní kanceláře měly vyprodánu většinu zájezdů na akci do Znojma. Nečekaný vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR 21. srpna 1968 však učinil stop nejen vinobraní. Zkrotil touhu národa po větší svobodě,“ vzpomíná na osudný rok jeden z vinařských pamětníků Emil Svoboda.
Znojemští přesto přichystali v roce 1969 další ročník. Po srpnových demonstracích v Praze a dalších městech však komunisté sledovali přípravy na akci, která nebyla v jejich režii, s nemalými obavami. Na průběh celé akce údajně dohlíželo několik stovek „tajných“ a v pohotovosti byla i nedaleká vojenská posádka. Vinobraní se přesto zúčastnilo přes 100 tisíc návštěvníků a nechyběl ani zpravodajský štáb z USA. Nelibost komunistických funkcionářů vzbudil především alegorický královský průvod vítaný spontánním voláním „Ať žije český král Jan Lucemburský!“ V následujících letech byli proto pořadatelé donuceni scénář „pokrokově“ přepracovat a královský průvod vystřídali Žižkovi bojovníci, aniž by tento obraz měl jakékoliv historické opodstatnění. Revoluční verze zřejmě uspokojila tehdejší proletářskou vrchnost, ale přesto měla drobnou chybu: podstatně ubylo návštěvníků.
Spory mezi komunistickými činiteli a organizátory - zejména ředitelem vinobraní Františkem Koukalem - vyvrcholily v roce 1973 úplným zákazem. „Cenzoři“ údajně osobně dohlédli dokonce i na spálení historických kostýmů a dekorací. Zákaz platil až do pádu komunistického režimu. Na zdraví!
