Kniha vychází z teorie tzv. sekulárních náboženství, za něž jsou považovány především totalitní režimy minulého století – tedy nacismus a komunismus. Zjednodušeně řečeno, jde o projevy nenáboženské víry, která při prosazování politických cílů přebírá postupy, symboly a dogmata církve, zvláště pak katolické. Gentile odděluje politická a občanská náboženství. Zatímco první jsou vynucována silou a jsou charakteristická pro totalitní režimy (mezi něž kromě komunismu a nacismu řadí i fašismus), občanská náboženství jsou jakousi mírnější a k individuu méně násilnou formou – jako typický příklad uvádí Spojené státy s jejich vlastenectvím, pocitem jakési laskavé nadřazenosti a geneticky zakódovaným přesvědčením o předurčenosti k roli posla demokracie.
Síla Gentileho knihy bezpochyby spočívá v historii – a to jak dávné, tak moderní. Prapůvod sakralizace politiky spatřuje v některých řeckých městských státech („víra v demokracii“) a za předěl považuje zrod převahy státu nad církví. Zmiňuje první výskyt pojmu „občanské náboženství“ (připisuje jej Rousseauovi) i „světské náboženství“ (zde uvádí Raymonda Arona). Za historické mezníky své teorie považuje jak Francouzskou revoluci, tak americkou válku Severu proti Jihu a zvláště pak bolševickou revoluci v Rusku, nástup fašismu v Itálii a následně nacismu v Německu.
Zde je ovšem možné vidět i určitou slabinu knihy. Jakkoliv jsou kapitoly při pohledu do obsahu přehledně členěné, právě triáda „bolševismusfašismus-nacismus“ zaujímá až příliš dominantní postavení. Například íránskou teokracii zavedenou revolucí ajatolláha Chomejního z roku 1979 Gentile odmítá zařadit do svého záběru s tím, že prostě „ve společnosti ... uvedla v život vlastní náboženské principy“. Přitom tato neobvyklé soužití státního náboženství s vládními strukturami by za rozpracování jistě stálo.
Při výčtu negativ jinak velmi pečlivě zpracované knihy je třeba zmínit i občasnou autorovu snahu o zjednodušení – či možná dokonce trivializaci – textu, například když americké „otce zakladatele“ přirovnává ke svaté Trojici (Otec = Washington, Syn = Lincoln, ale asi jen kvůli svému tragickému konci...). Jindy je zase Gentile příliš vágní. Třeba když tvrdí, že neexistuje obecná definice totalitarismu. Samozřejmě, v politické vědě neexistuje shoda prakticky na ničem, ovšem šest hlavních charakteristických rysů totalitarismu od Carla J. Friedricha a Zbigniewa Brzezinského nelze pominout.
To jsou ovšem vady na kráse jinak zajímavé a pečlivě zpracované knihy. V neposlední řadě je třeba zmínit i množství osvěžujících citací a dostatečný poznámkový aparát. A opominout nelze ani velmi kvalitní překlad Hany Mondelli Lhotákové.
***
VYŠLO ČESKY Politická náboženství (Mezi demokracií a totalitarismem) Emilio Gentile V překladu Hany Mondelli Lhotákové Vydalo CDK, Brno 2008, 223 strany.
