Když jsem začal v roce 1965 svou vědeckou dráhu v Ústavu organické chemie a biochemie tehdejší Československé akademie věd (ČSAV), měl jsem k sezení laboratorní stoličku a na okenní parapet jsem si položil prkno, abych měl kde psát laboratorní protokoly.
Tak to tehdy bylo u mladých začínajících vědeckých pracovníků normální. Ředitel ústavu František Šorm vždycky zdůrazňoval, že se mají dělat experimenty, ne sedět u psacího stolu. Nerado se vidělo, když člověk byl přes den v knihovně. Na studium odborné literatury byly noci a neděle (v sobotu se tehdy ještě chodilo do zaměstnání) – knihovna ovšem byla přístupná 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Řídili jsme se heslem, že den, kdy se neexperimentuje, je ztracený den. Bylo to tak správné, nebo ne? Názory se liší, prý se dost o vědě nepřemýšlelo a nediskutovalo, ale tento systém rozhodně naučil lidi píli a soustředění na práci. Je to koneckonců experiment, ne filozofická úvaha, který jediný poskytuje nezvratné důkazy.
Dnešní laboratoř se dramaticky proměnila. Studenti sedí u počítačů, cosi tam „modelují“, mnoho „experimentů“ se dělá virtuálně, do knihovny se nechodí už vůbec, všechno je přístupné na internetu. Komunikuje se elektronicky, semináře jsou méně časté. Elektronicky spolu komunikují i lidé sedící v jedné místnosti. Na druhé straně se ale spojíte s kolegou za oceánem během vteřiny. Svět v laboratoři se prostě změnil. Většina věcí se kupuje u specializovaných firem. Dřív jsme si museli sami připravovat enzymy, pufry a radioaktivní preparáty.
A přestože z tohoto pohledu je život vědeckého pracovníka snad pohodlnější, občas se mi zasteskne po laboratorním zmatku, po smradu chemikálií, po tahanicích o přístroje, po diskusích u centrifug a mrazáků.
Pracuji v oboru molekulární genetiky a specializuji se na genomiku, tedy analýzu dědičné informace na molekulární úrovni. Jeden z podoborů je tzv. genetika in silico. Pracuje se na počítači s databázemi dědičných informací o mnoha miliardách písmen genetické abecedy. Hledají se geny různých organismů, také lidských, srovnávají se mezi sebou a taktéž na počítači se jim přisuzuje funkce, jakou v organismu mají. Aniž by výzkumník vůbec někdy nějaký konkrétní organismus viděl, může vědět mnoho o jeho genech, evoluci a vlastnostech.
K tomu se váže následující historka. Významný profesor se dozvěděl o ovčákovi, který vyšlechtil superovci s báječně kvalitní vlnou, vysokými přírůstky masa a rezistencí k mnoha ovčím chorobám. Rozhodl se, že si jednu ovci od něj koupí, udělá analýzu její DNA a zjistí, které geny jsou za tyto skvělé vlastnosti zodpovědné. Ovčákovi vysvětlil své plány a ten mu řekl, ať si vybere, kterou ovci chce, že pro vědu mu ji věnuje.
Když se loučili, ovčák mu s obdivem říká, že musí být významným vědcem, že je asi specialistou v té moderní molekulární genetice. Profesor byl polichocen a řekl mu, že je nejlepším specialistou právě na dědičnou informaci ovcí. A ptal se ovčáka, jak to poznal. A ten mu řekl, že to ví proto, že to zvíře, které si vybral, je jeho ovčácký pes.
***
Na studium odborné literatury byly noci a neděle, ovšem knihovna fungovala non stop. Platilo heslo, že den bez experimentu je ztracený den. Bylo to tak správné, nebo ne?
O autorovi| VÁCLAV PAČES, Autor pracuje v Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR genetik
