Psal se rok 1982. V únoru došlo na Špejcharu k tramvajové nehodě, při níž bylo usmrceno sedm lidí, v hokejové lize zvítězila Dukla Jihlava, v kinech měla premiéru filmová komedie století S tebou mě baví svět a prezident Gustáv Husák přivítal v ČSSR libyjského vůdce. Muammara Kaddáfího.
Ani hudební scéna nezahálela: Helena Vondráčková vydala album Zrychlený dech, Hana Zagorová novinku Světlo a stín, Karel Gott titul Kontrasty a Michal Tučný dlouhohrající desku Poslední kovboj. To ovšem nebylo nic proti senzaci, kterou způsobila mladá pěvecká dvojice Petr Kotvald a Stanislav Hložek s písní Holky z naší školky; těm nedokázal konkurovat ani František Ringo Čech se svým hitem Já už jdu...
Byl podzim a pod Vyšehradem v hostinci U Karla IV.
bylo příjemně. Oficiální pop sem nedoléhal, ani politická slota, ani listopadový nečas. A po šestém pivu už se dalo hovořit přímo o skvělé náladě. Jan Haubert si objednal sedmé; magické číslo. Načal k němu nový balíček cigaret – bezfiltrové startky. Stály tehdy 4 Kčs a otevíraly se ze strany, porušením nepříliš pevně slepeného měkkého papíru. Mnohokrát opakovaná procedura měla tentokrát přímo zázračný účinek. Haubertův spolužák Milan Soukup zvedl oči od půllitru. Byl tak málomluvný, že se mu říkalo Němej. Tentokrát však otevřel pusu. A jeho slova by se dala tesat; přinejmenším zpívat: „Tyhlety cigára kouřil můj strýc, dokud pak neumřel na rakovinu plic!“ Stolní společnost nejprve propukla v halasný smích – nejenže mluví, dokonce veršuje!
Poslední slabiky chvějící se bránice přinesly otázku – a jak dál? Zrak padnul na teplající pivo. No samozřejmě – chlast! „Tenhleten alkohol chlastal můj strýc / dokud pak nezemřel na cirhózu plic,“ vznikla vzápětí druhá sloka. V tu chvíli se rodák z moravskoslezských Janovic zarazil. Nebyl medik, studoval na stavebního inženýra, ale přece jen vysokoškolské vzdělání nepřipouští hlásání bludů. Nebo alespoň ne těch očividných. A cirhóza plic?
Cirhózu jater znal, byť tehdy ještě víceméně jen z doslechu, ale játra se se strýcem nerýmovala. Ani technicky, natož básnicky. Ale opět promluvil osud, který tak často bývá „němej“. Soukup měl ten den povídavou: „Jestli taková choroba jako cirhóza plic zatím neexistuje, tak než z tohohle uděláte písničku, bude dávno v lékařských knihách.“ Mýlil se. Zbývala poslední sloka. „Buď jsme tenkrát chlastali, nebo mysleli na ženský,“ připomíná si s odstupem let Jan Haubert. A téma bylo na stole: „Tuhletu ženštinu fuckoval můj strýc / dokud pak neumřel na syfilis...“ Kdo ví, kolik by ještě přibylo ke svaté trojici vysokoškolského života slok písně, kdyby Karel IV. nestanovil pevnou zavírací hodinu.
A protože nápady je třeba kout, dokud jsou, chopil se Jan Haubert hned po návratu na kolej kytary. „Přiznávám, že v uších mi zněla titulní skladba z desky Blackout od skupiny Scorpions,“ krčí rameny zpívající zámek nad podobností stěžejního kytarové riffu v obou písních. Ale komu by to vadilo? Nová skladba přišla na svět rychle a snadno, navíc se na rozdíl od skladby Blackout stala v tehdejším Československu okamžitým hitem – dávno předtím, než o dlouhých devět let později vyšla vůbec poprvé na desce! Ta dostala název Start 02 a obal vypadal jako krabička legendárních startek... ?
***
Příště: Heidi Janků: Když se načančám
