Na tom, že libyjský vůdce Kaddáfí je už počtvrté za poslední rok v Itálii, nic nepřekvapí. Namítnete, že právě teď vyšel najevo nepěkný rys smíru Západu s Libyí? Že pachatel atentátu na letadlo PanAm z roku 1988 byl propuštěn z britského vězení prý v konečném stadiu rakoviny, ale teď si ve zdraví užívá doma? Ale jděte s těmi námitkami. Smír přece váží více než spravedlnost. O tom něco ví jak ropná společnost BP, zaháčkovaná v těžbě u libyjských břehů, tak italský stát, dnes již třetí největší investor v Libyi.
Nic nepřekvapí ani na tradičním vystupování Kaddáfího v Římě. Kdo by mohl cestovat po Evropě s třiceti berberskými koni a beduínským stanem v době, kdy Francie deportuje rumunské kočovníky? No přece Kaddáfí. Kdo může svobodně vyzývat Evropany ke konverzi k islámu a obracet na víru speciální firmou najaté italské hostesky? No přece Kaddáfí. To vše už je známo po čtyřicet let jeho panování. Je to bráno jako folklor, který si zaslouží evropské úcty.
Jestli tu cosi překvapí, tak situace, kdy jednostrannou pohostinnost vůči diktátorovi někdo naruší. Třeba křesťanský demokrat Rocco Buttiglione, jenž řekl: „Kdybych v Tripolisu vyzval libyjský národ, aby konvertoval ke křesťanství, asi bych se ve zdraví nevrátil.“ Vida, svobodu přesvědčení, tedy evropskou hodnotu, hájil muž, kterého před šesti lety europoslanci neprokádrovali na eurokomisaře. Proč? Protože na rovinu řekl, že nesouhlasí s homosexuálními svazky a manželství existuje proto, aby ženy měly děti a muži je chránili.
Jak by eurokomisař Buttiglione chránil takovou menšinu? ptali se tehdy europoslanci. Nevíme. Zato víme, jak by chránil evropské hodnoty aspoň tím, že nahlas upozorní na něco, k čemu drtivá většina profesionálních Evropanů mlčí.
