Bratři Lumierové by se nestačili divit, kam až se za posledních sto let jejich médium vyvinulo. Z pařížské kolébky se centrum němého filmu přestěhovalo do Ameriky a synonymem celé branže se stal Hollywood. A přestože ozvučený a barevný celuloid francouzští pionýři Auguste a Louis ještě zažili, nikdy už neslyšeli o muzikálech Bollywoodu, které dnes v Asii fascinují stamiliony diváků.
Digitalizace pohyblivých obrázků ale otevřela prostor i filmařům z Afriky, a to, co kdysi v pop-music s elektrickou kytarou dokázali rastafariáni na Antilách, předvádí dnes s HD kamerou filmaři v Nigérii, která se stala třetím největším výrobcem filmů na světě.
A byznys je to dynamický: před čtyřmi lety vzniklo v nigerijské továrně na sny sedm snímků do týdne, loni se jich natočilo celkem 2400, takže do distribuce chodí skoro sedm nových filmů denně (!). Po bombajském Bollywoodu nastoupil „Nollywood“.
Fenomén, o kterém už západní filmaři točí dokumenty - příští týden bude na americkém festivalu Sundance soutěžit i kanadský snímek Nollywoodský babylon - má nejspíš tolik příčin, kolik vykladačů. Jednu z těch zábavnějších prezentoval týdeník Economist: ,,Začalo to, tím, že nigerijský obchodník Kenneth Nnebue pořídil větší množství prázdných videokazet z Tchaj-wanu a rozhodl se, že vydělá mnohem víc, když na nich při prodeji také něco bude,“ uvádí britský magazín o zfilmovaném příběhu muže, který zavraždí manželku, aby si pomohl k bohatství, ale oběť ho po smrti chodí strašit. Jeho Otrockého života se v roce 1992 prodalo na tři čtvrtě milionu betakazet a s digitální technologií na sebe další filmaři nedali dlouho čekat.
Obchodní scénář nigerijského filmového zázraku potvrzují i místní hvězdy: „Ano, prodejci elektroniky, kterých je mezi dnešními producenty nigerijského filmu hodně, si prostě uvědomili, že se jim budou líp prodávat videopřehrávače, když si na nich zákazníci budou mít také co pustit,“ vysvětluje kořeny horečného natáčení režisérka Mildred Obejvová.
I průměrný nollywoodský snímek si na trhu zakoupí zhruba 50 tisíc klientů po dvou dolarech a při nízkorozpočtovém nákladu od 15 do 20 tisíc USD se výdělek zdá zaručený.
Jak ukazují zmíněné dokumenty, natáčí se totiž většinou v exteriérech (nebo bytech, jejichž majitelé se pak objeví v závěrečných titulcích), s jednou kamerou a skoro vždy na jeden záběr. A přestože několik nollywoodských hvězd hrdě řídí BMW, na africkém kontinentě nebývá většina štábu náročná. V lagoské čtvrti Surulere, jež představuje epicentrum nigerijského filmu, obléhají kanceláře agentů další potenciální hvězdy i komparzisté. V hektickém tempu, při kterém se jeden film natočí, sestříhá a prodává na trhu během dvou týdnů, není výjimkou nabírat herce pro vedlejší role ráno těsně před natáčením, jak ukazuje třeba záznam z natáčení filmu Král džungle, který je k dispozici na YouTube.
Jistěže to má vliv i na kvalitu. ,,Z technického hlediska nejsme ještě tak daleko, jak bychom si přáli,“ říkají tvůrci nigerijských filmů, které připomínají béčkové horory Eda Wooda - až na to, že jsou křiklavě barevné a nesou mravoučná poselství. Tematicky se nollywoodská dílna příliš neodlišuje od tradičních kinematografií - zhrzené lásky, pomsty, nevěra a korupce jsou univerzální. Místní záliba v tématech čarodějnictví, rituálních vražd, lidožroutství a hlavně upírů je ovšem nepřehlédnutelná: ztepilá Afričanka se sněhovou parukou a pouťovými zuby se na domácím videu zakusuje do hrdla svého obdivovatele, a ještě než se její oběť skácí, promění se šlehnutím postprodukčního plamene v pterodaktyla a už letí hryznout vyděšeného policistu. S krví nebo municí se v Nollywoodu rozhodně nešetří, ale co se týče líbání, bývají snímky cudnější než kterákoli evropská produkce, což publiku evidentně vyhovuje. A nejen v západní Africe.
Filmový průmysl, ovládaný hlavně etnickou skupinou Ibů, prokázal ve stodvacetimilionové Nigérii divácký potenciál a vedle zemědělského sektoru zaměstnává nejvíce obyvatel. Revoluce domácího videa točeného v angličtině ale evidentně nezná na černém kontinentu hranic. „Byla jsem nedávno v Ghaně,“ svěřila se například populární nigerijská herečka Kate Henshaw-Nattalová deníku The New York Times, „a šokovalo mě, když mě lidé na ulici běžně poznávali.“
Nejen v domácím prostředí začínají být nollywoodské filmy populárnější než ty americké. Nigérijská produkce oslovuje černošskou diasporu v Evropě i Severní Americe, a toho si museli všimnout filmaři z dalších afrických zemí, kteří by rádi úspěšný model následovali.
Už teď tedy americká CNN spekuluje o Maroku, kde chtějí úřady státní podporou produkci filmů aspoň zdvojnásobit. Po filmech Lawrence z Arábie nebo Casablanca tu zahraniční produkce točily velkofilmy jako Gladiátor nebo Alexander a postavila se nová studia. Možná už za pár let se tedy bude mluvit o marockém Mollywoodu.
***
VŠECHNO JE JINAK Začalo to prý tím, že si jeden nigerijský obchodník pořídil větší množství prázdných videokazet z Tchaj-wanu a rozhodl se, že vydělá mnohem víc, když na ně před dalším prodejem také něco natočí. A dnes Nigérie produkuje sedm filmů denně.
Série olejomaleb Portréty je ironickou hrou s historií fenoménu portrétu. Respektuje obvyklé zobrazení - až na to nejdůležitější: klasicky nosnou část portrétu - obličej. Díky záklonu hlavy místo obličeje dominuje krk. Ten často odhalujeme ve vypjatých emocionálních stavech: při výkřiku, nadšení či v zoufalství, v extázi při orgasmu anebo jen při obyčejném pohledu na hvězdnou oblohu. Dorota Sadovská Narozena 1973 v Bratislavě
O autorovi| Jan Čáp redaktor Orientace
