Přeběhlíci sestřelili vládu přeběhlíků. Topolánkova hvězdná hodina skončila
Je to, jako když někdo po dlouhé těžké nemoci umře. Jeho nejbližší paradoxně pocítí kromě smutku i jakousi úlevu. Přišlo to, co přijít muselo, a když už se to stalo, znovu se to nestane, je to za námi a musí se jít v životě dál.
Před námi stojí otázka, co bude dál.
První úvahy jsou přirozeně směrovány na otázku, jaká bude příští vláda a kdo ji sestaví. Pro naši budoucnost je ale důležitější, co ta nová vláda bude dělat. Autentický pocit úlevy by se mohl dostavit, kdyby se volby konaly příští pátek a sobotu. Voliči by přišli a rozhodli tak či onak. Jenže tak tomu není. Ve sněmovně je téměř týž poměr sil, jaký byl volbami v roce 2006 ustaven. Na tom nic nemění přeběhlictví těch či oněch. Nebyla to tak masivní volba nohama, aby dokázala zvrátit situaci. Byla to spíš oscilace podle nějaké čáry. Hlavní chyba vlády Mirka Topolánka byla v tom, že Občanská demokratická strana málo ve volbách vyhrála. Její snaha o reformu byla poctivá. S pochybnou většinou ji nemohla důsledně prosadit a to je jeden z důvodů, proč tak dopadla. Na tom se nic nezmění. Bude to vláda udržovací, dobrá k tomu, aby státní stroj na volnoběh klopýtal jakž takž dál.
Idyla to nebude Ve skutečnosti je to ještě horší. Tato udržovací vláda, podpořená stejně rozháranou sněmovnou, bude hlavně a především kolbištěm pro příští volby, nejdříve pro eurovolby, pak pro volby parlamentní, bez ohledu na to, zda předčasné nebo řádné. Zahájil to už obratný taktik Vojtěch Filip, když vypustil pokusný balonek s vládou národní shody. Tahle vláda národní shody by byla vláda, která by po dvaceti letech vrátila komunistům místo na kapitánském můstku, to je Filipova představa.
On sám říká, že by měla být časově omezená s cílem udržet ekonomický růst. Jak to ale zařídit, když na politické scéně jsou dva protichůdné koncepty, jeden liberální a druhý dirigistický, jeden založený na konceptu reforem, úspor a hospodárností a druhý na ještě větším roztočení dluhového kolotoče? Mirek Topolánek, když už měl nosní dírky u hladiny, navrhl obětování zdravotní reformy. Tato reforma byla přes svou polovičatost úspěšná. Ozdravily se finance zdravotnictví a přibylo náročných léčebných úkonů. To vše je teď pryč pod tlakem neúprosného populismu. Lidé jako David Rath teď samozřejmě nezařadí zpátečku, naopak, přitlačí na pilu. Včerejší pád Topolánkovy vlády je bezpochyby úspěch Jiřího Paroubka. Je paradoxní, že se o něj zasloužili čtyři přeběhlíci z vládního tábora – když jeden z hlavních Paroubkem hlásaných důvodů bylo to, že Topolánkova vláda stojí na přeběhlících. Jak jinak ale bude moci Paroubek pokračovat v úspěšném tažení, když ne zvýšením populistického tlaku? Evropská karta Topolánek se svými věrnými teď nemůže levicovému populismu čelit jinak než populismem antievropským. Jeho hvězdná hodina na evropském jevišti skončila. Třebaže se bude dál zúčastňovat jednání v souvislosti s českým předsednictvím, bude se tam natřásat jako kohout, kterého převálcoval autobus.
Lidé spíš budou naslouchat Václavu Klausovi a jeho oblíbené tezi, že předsednictví je pustá formalita bez faktického významu. Bude tedy nutno oprášit prapor nacionalismu, prapor euroskepticismu, dočasně odložený, ale jen do kouta, ne do skříně. Ani zde není prostor pro shodu. Lisabonská smlouva pod stolem, to bude jediný státnický čin, kterého může být poražený Topolánek schopen. Měl by si přečíst Kennedyho Profily odvahy, aby pochopil, že někdy je nutné jít proti větru. Po reformách, které nepřicházejí nadále v úvahu, a po krachu Lisabonské smlouvy, který je teď velmi pravděpodobný, je pochybný i osud smlouvy o radaru. Hrozilo nebezpečí, že Česká republika bude zakotvena do reálného obranného souručenství ne nějakým papírem, ale reálnou účastí na obranném úsilí. Tohle bude smeteno, jelikož smlouva „radar za Lisabon“ by ohrozila výsledek blížících se voleb.
Suma sumárum, jde tedy o mnohem víc než o odstranění jedné vlády, nota bene kvůli jakémusi Dalíkovi a jakémusi panu Wolfovi, poslanci proslulému jen svou nadstandardní horlivostí utrácet státní peníze.
***
Po reformách, které nepřicházejí nadále v úvahu, a po krachu Lisabonské smlouvy, který je teď velmi pravděpodobný, je pochybný i osud smlouvy o radaru
O autorovi| Ondřej Neff, e-mail: ondrejneff@gmail.com novinář a spisovatel
