Byl Boží hod velikonoční, přítomní věřící byli zpraveni o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, a mše tudíž byla jaksi slavnostnější, nálada povznesenější. Až tak, že přítomní si na konec bohoslužby zazpívali hymnu. Maďarskou hymnu. A ještě předtím pan farář připomněl, že přesně za týden budou volby a že bychom si tedy měli přát, aby vše dopadlo dobře, což, jak zdůraznil, nemá znamenat žádné politizování. Stalo se letos čtvrtého dubna.
Zda hlasování v prvním kole parlamentních voleb o týden později dopadlo dobře, jak si přál pan farář, ví Bůh. My víme jen to, že vyhrál národně konzervativní Fidesz bývalého premiéra Viktora Orbána a že se do parlamentu dostali i náckové z Jobbiku. A pak ještě to, že s největší pravděpodobností nikdo z těch, kdo týden před volbami zpívali v závěru mše „Bože, žehnej Maďarovi...“, nevolil. Nevolil, protože nemohl. Aktéry onoho děje byli totiž Maďaři žijící v Košicích, dnes druhém největším slovenském městě, kde je maďarština - na rozdíl od začátku 20. století, kdy v něm vyrůstal spisovatel Sándor Márai - už skoro zřídkavostí. Pro lídra slovenských nacionalistů Jána Slotu možná o to větší důvod k vzteku. Slováci se mu bouří, když je chce vlasteneckým zákonem nutit zpívat v pondělí po ránu slovenskou hymnu, a tihle zpívají dobrovolně, a ještě k tomu tu cizáckou.
Jak je vidět, početné maďarské menšiny v zemích sousedících se „zbytkovým“ Maďarskem, kde se ocitly po rozpadu Rakousko-Uherska, nejsou jen nějakou legendou šířenou Budapeští (bezmála každý třetí Maďar žije v cizině). Když například šedesátitisícové město Sepsiszentgyörgy slavilo v přímém přenosu budapešťské televize Duna vstup své země do Evropské unie, adresát všech těch maďarských papalášských projevů mohl snadno podlehnout dojmu, že unie se rozšiřuje o Maďarsko. Jenže chyba lávky -psal se 1. leden 2007 a vstup slavilo Rumunsko. Pro některé z politiků v Budapešti další z důkazů, že Maďarsko sousedí samo se sebou. Evropa se pomalu připravuje na to, že to teď bude slýchat opět i z maďarských vládních míst - po osmi letech umírněné politiky socialisticko-liberální koalice se k moci vrací Fidesz, jehož představitelé jsou jen o něco menšími přeborníky ve skloňování výrazu Maďar než nová krev v Národním shromáždění, extremistická strana Jobbik. A zítřejší druhé kolo voleb ukáže, povýší-li strana staronového premiéra Orbána svou před čtrnácti dny získanou prostou parlamentní většinu na ústavní.
Dvojí občanství opět na scéně Před více než dvaceti lety měl Orbán coby lídr nově vzniklé nekomunistické mládežnické organizace dost kuráže, aby vyzval k uskutečnění svobodných voleb a k odchodu sovětských vojsk ze země. Dnešní nová maďarská opozice i politici v zahraničí doufají, že šéfovi Fideszu zůstala nejen odvaha, ale i zdravý rozum. To první bude potřebovat k tomu, aby svou zemi, která se předloni stala jedním ze synonym krize, vytáhl z obrovských ekonomických potíží. Ačkoli ty mají své kořeny ještě v Kádárově gulášovém socialismu a rozhazovačná socialistickoliberální koalice je v posledních letech jen prohlubovala (nemluvě o jakés takés snaze socialistického kabinetu bezpartijního premiéra Gordona Bajnaie v posledním roce), bez viny není ani Fidesz. Pravicový nebyl často ani verbálně - bojoval proti zahraničnímu kapitálu, privatizaci nemocnic, či dokonce proti poplatkům ve zdravotnictví a školství.
Více než odvahu přejí Viktoru Orbánovi zdravý rozum ti, kdo si pamatují jeho přihlášení se k dědictví po prvním postkomunistickém předsedovi vlády Józsefu Antalovi - oba se cítili být premiéry „všech patnácti milionů Maďarů“, tedy i těch za hranicemi. V případě zítřejšího zisku ústavní většiny má Fidesz v plánu vedle změny volebního systému a fungování samospráv a médií prosadit i dvojí občanství pro krajany za hranicemi. To je iniciativa, na kterou jsou nejvíc citliví v Bratislavě a Bukurešti. Myšlenku jakýchsi krajanských pasů pohřbili Maďaři před více než pěti lety v referendu, které bylo v důsledku jejich nízké účasti při hlasování neplatné. Marná sláva, i Maďaři jsou jen „obyčejní“ lidé a téma poplatků, které předloni v referendu úspěšně odmítli, je zjevně tížilo víc než případné národní cítění jejich krajanů.
Tenkrát to byl nápad Světového svazu Maďarů, který vydatně podporoval právě Orbánův Fidesz, v té době opoziční. Teď půjde přímo o vládní iniciativu. Jejím autorům by se z hegemonního postavení vítěze voleb teoreticky mohla zamotat hlava. Nejsme však v Evropě třicátých let minulého století a ani partaj místopředsedy Evropské lidové strany, jímž Orbán má tu čest být, nejsou žádné nacistické Šípové kříže z dob války. Ty připomíná spíš protiromský a antisemitský Jobbik, jehož předseda Gábor Vona se už nemůže dočkat, až se, oděn v uniformě zakázané Maďarské gardy, stane objektem zájmu fotoreportérů během ustavující schůze parlamentu.
Navzdory obavám sousedních zemí z maďarské rozpínavosti se ani kaše s dvojím občanstvím podle všeho nebude jíst tak horká, jak ji v centrále Fideszu uvaří. Držitelé průkazů, jež by teoreticky krajané měli dostávat, aniž by museli mít trvalý pobyt na území mateřské země, se patrně dočkají jen jakýchsi kulturních výhod na úrovni volného vstupu do budapešťských muzeí. Rozhodně prý nemá jít o volební právo. Přísně vzato, nemělo by jít o nic víc než o vymoženosti, které poskytuje svým krajanům kterákoli jiná země. Státy sousedící s Maďarskem mají jen tu smůlu, že celá desetiletí mají čas od času obrazně řečeno problém s trávením v důsledku velkého sousta, které spolkli před devadesáti lety po podpisu Trianonské mírové smlouvy v podobě početných maďarských menšin.
Příští čtyři roky ukážou, je-li země, jako je Maďarsko, zralé na jednobarevnou vládu disponující dost možná i ústavní většinou. Viktor Orbán a jeho Fidesz budou muset odolávat pokušení překopat ústavní systém tak, aby vyhovoval nakonec stejně jen krátkodobým zájmům vítěze voleb. A pokušení brát si krajany za hranicemi jako rukojmí, jakmile bude nutné odpoutat pozornost od případných nezdarů v domácí politice. Téhož by se ovšem měli vyvarovat politici sousedních zemí ve vztahu k týmž skupinám obyvatel. Orbán po vítězném prvním kole voleb prohlásil: „Maďarsko se vrací na hlavní třídu historie.“ Bylo by fajn, kdyby ta nebyla vylidněná a kdyby tam Maďarsko potkalo především sousedy.
***
I Maďaři jsou jen „obyčejní“ lidé a téma poplatků, které předloni v referendu odmítli, je zjevně tížilo víc než národní cítění jejich krajanů
O autorovi| GABRIEL SEDLÁK redaktor LN
