Noviny, internet i televize jsou plné diskusí o příčinách volebního výsledku ČSSD. Podle mne je vysvětlení jednoduché.
Předně: z čela ČSSD odešel bez okolků člověk, který stál sám proti všem. Bez opravdových přátel ve straně i spojenců mimo ni čelil Jiří Paroubek vlně, která svého času smetla i Václava Klause. Jeho odstoupení z čela ČSSD bylo klíčem k tomuto úspěchu a ČSSD získala čas, aby vytvořila obraz nepřítele. K tomu jí ovšem napomohla povolební euforie, neskromnost TOP 09, oslabující jak pravici, tak celou koalici a hlavně faktor Věcí veřejných, které jsou největším omylem květnových voleb. Dalším důvodem je, že politické kyvadlo bylo po květnových volbách vychýleno stejně abnormálně jako po krajských volbách.
Obraz nepřítele Ať chceme nebo ne, volby v České republice rozhoduje schopnost vytvořit autentický „obraz nepřítele“ a učinit z něj obecnou hrozbu. Tento nepřítel může mít různou podobu: může být kolektivní - například může jít o hrozbu návratu normalizačních praktik v podobě KSČM ve vládě či předtím hrozbu zvanou „opoziční smlouva“ - či může být personifikován v podobě lidí, jako byli svého času Bartončík, Zeman, poté Klaus a ještě později Paroubek.
V květnových volbách se podařilo pravici spojit minimálně dva tyto faktory dohromady a vytvořit mohutnou mobilizační vlnu pro volbu „proti“. Zpětný ráz tohoto výstřelu na společný cíl se ovšem dnes vrátil za situace, kdy všichni míří na všechny.
Dnes je hrozbou pro ČSSD - které zleva v senátních volbách a často i v komunálních (díky zisku ODS a TOP 09) nedostatečně asistuje KSČM -, že opět zůstane „na ocet“. V případě dohadování o podobě radnic tam, kde to bude možné, si vládní koalice bude chtít, v zájmu udržení stability, prosadit půdorys, který jí bude vyhovovat. Co se týče senátních voleb, pak zisk kandidátů pravicových stran, především ODS a TOP 09, nevěstí pro úspěch ČSSD nic dobrého. Ať tak či tak, ČSSD je vítězem prvního kola voleb. Faktem je, že vládní většina 118 hlasů je plná rozporů, avšak má před sebou tolik výzev, že je schopná se stmelit a tento týden své rozpory překlenout. Zda je ČSSD schopna tento fíkový list, zakrývající vnitrodruhovou agresi na pravici, sejmout, to ukáží výsledky druhého kola senátních voleb.
S výsledky voleb přišla také jejich interpretace. Je to tak vždy: v TOP 09 se snaží ze Zdeňka Tůmy udělat symbol vítězství, který ale bledne při pohledu od Mariánského náměstí dál. Petr Nečas, vycvičený květnovými volbami a stranickým kongresem, vyžongluje zase o něco silnější mandát ze schizofrenie mezi prohrou v komunálních a výhrou v prvním kole senátních voleb. O dnes už divadelním angažmá Věcí veřejných nemá smyslu vést řeč. Ovšem o to důležitější je osud ČSSD, která doslova bojuje o svoji budoucnost.
Paroubkové s lidskou tváří Bylo by smutné, kdyby jedním z klíčových faktorů souboje mezi kandidáty na předsedu a místopředsedy ČSSD bylo to, jak silně se dokážou v důsledku těchto voleb distancovat od Jiřího Paroubka. Už jen proto, že většina současných adeptů s ním úzce spolupracovala a byla po jeho boku při vítězstvích, z nichž samozřejmě politicky profitovala. Mluví-li se dnes o největších „antiparoubkovcích“ v ČSSD, padají nejčastěji jména jako Michal Hašek, Roman Onderka či Jan Hamáček. Přitom Hašek vděčí rozhodnutí Jiřího Paroubka za to, že se po volbách v roce 2006 stal šéfem poslaneckého klubu, což samozřejmě nebylo bez negativní odezvy. Toto rozhodnutí asi nejvíce vzdálilo Jiřího Paroubka od Bohuslava Sobotky. Že to nebyla špatná volba, prokázal pak Hašek na půdě sněmovny mnohokrát. Neříkám, že za to, kde dnes je, vděčí pouze a jen Paroubkovi, ale ten si ho tehdy „vzal na triko“ a dal mu šanci, kterou Hašek dokázal zúročit. Roman Onderka by se nestal místopředsedou strany bez toho, že by Jiří Paroubek neustoupil naléhání Jaroslava Tvrdíka, který se na posledním sjezdu ČSSD stal architektem zvolení Onderky do místopředsednické funkce. Až tak intenzivně, že zapomněl často vyjednávat ve prospěch zvolení Paroubka, což se odrazilo i na výsledku. Spojenectví mezi Onderkou a Tvrdíkem bylo vidět i na letošních volbách. A dnešní největší „paroubkobijec“ Hamáček? Kdo si pamatuje, že byl v letech 2006-2010 předsedou prestižního zahraničního výboru Poslanecké sněmovny? Opět „akvizice“ Jiřího Paroubka, prosazená proti silným stranickým klikám, které chtěly na toto místo prosadit někoho jiného, zasloužilejšího. Pamatuji si dobře, jak tehdy u velkého stolu v jídelně Poslanecké sněmovny Jiří Paroubek mezi přítomnými místopředsedy strany s otcovskou dikcí domlouval Lubomíru Zaorálkovi, aby Hamáčka „dotáhl za uši“ k dokončení vysoké školy, protože jinak to bude potenciální ostuda.
Píšu tyto řádky proto, že od některých novinářů čtu nespravedlivou charakteristiku Bohuslava Sobotky jako „Paroubka s lidskou tváří“ a také vyjádření „nejmenovaných zdrojů z ČSSD“, kteří Sobotkovi vyčítají jeho „paroubkovský styl“ či spojení s Davidem Rathem. Jsou to charakteristiky nepřesné, lahodící sluchu těch, kteří trpí účelovou politickou anamnézou, jakou chtějí naordinovat i ostatním. Je to dětinské, hloupé, řečí „politických dinosaurů“ krátkozraké.
***
Bylo by smutné, kdyby jedním z faktorů souboje mezi kandidáty do vedení ČSSD bylo to, jak silně se dokážou v důsledku těchto voleb distancovat od Jiřího Paroubka
O autorovi| PETR DIMUN, bývalý šéf sekce PR a marketingu ČSSD
