Vicekancléř prezidenta republiky Petr Hájek vidí paralelu mezi přímým televizním přenosem ze soudního líčení ve žhářské kauze z Vítkova a informováním o procesech v 50. letech. Soudci jsou podle něj vystavováni „mediálnímu tlaku“ či dokonce „mediálnímu lynči“, přenos ze soudní síně označuje za „hysterické informování“. Klausův vicekancléř je znám jako autor bizarních myšlenek, takže jeho názor na informování soudu s vítkovickými žháři většina asi přejde mávnutím ruky a povzdechem „ach ten Hájek“. Je to škoda, protože téma, které otevřel, není nezajímavé. To, že zákonodárci ponechali na rozhodnutí předsedy senátu povolit či nikoli pořizování obrazových a zvukových přenosů z průběhu soudního jednání, svědčí minimálně o tom, že věc není samozřejmá. O tom, že soudní proces je veřejný, soudce nerozhoduje, to vyplývá ze zákona, který též stanoví případné výjimky. O rozšíření pojmu veřejnost na osoby mimo soudní síň však soudce rozhodnout musí. Z toho se zdá, že z hlediska soudu existuje dvojí veřejnost: ta spočitatelná, přehlédnutelná a ovládatelná, kterou lze za určitých podmínek vykázat ze soudní síně, a amorfní masa virtuální veřejnosti mimo jakoukoliv kontrolu, kterou vytváří masová média, zejména televize.
Přenosy ze soudní síně zprostředkovávané masovým médiem – konkrétně rozhlasem – nezačaly u nás v 50. letech, ale již během retribučního soudnictví druhé poloviny let čtyřicátých. Rozhlas zprostředkovával procesy s K. H. Frankem či protektorátní vládou. Atmosféra v této době byla skutečně hysterická, veřejně se v některých případech i popravovalo.
Mediální kampaně doprovázející politické monstrprocesy 50. let, které má zřejmě na mysli pan Hájek, nebyly organizovány za účelem ovlivnění soudců. Ti byli ovládáni ze zákulisí a tresty, které vynášeli, schvalovaly předem mimosoudní orgány. Z hlediska povolnosti soudců bylo jedno, zda byl proces neveřejný, veřejný, nebo dokonce medializovaný, rozsudek tak jako tak schvalovaly tzv. bezpečnostní pětky či šestky složené z představitelů aparátu komunistické strany a silových ministerstev. Přenosy ze soudních síní, reportáže v tisku či rezoluce pracujících požadujících nejpřísnější potrestání obžalovaných měly primárně za cíl vytvořit celospolečenský souhlas s předem schválenými drakonickými tresty.
Drtivá většina politických procesů 50. let byla neveřejná. Veřejné procesy byly pojímány jako divadelní představení. Výmluvně to popisuje tehdejší soudce a pozdější autor cestopisů Ota Ulč: „Jelikož jde o divadlo zájezdové, nesoudí se u soudu, ale po vesnicích, v biografu, v hospodě, na národním výboru. Nutno se spojit s místními činiteli, aby zaručili účast. Soud si musí jeviště napřed prohlédnout, zjistit, které rekvizity chybí (vlajka, čistý ubrus, správné obrazy státníků dne), kdo se postará o topení atd. Po procesu pak bude,beseda‘ – soudružská kritika představení – s diváky.“
Je evidentní, že Hájkova paralela se nedá udržet. Přímý televizní přenos soudního líčení možná není nejšťastnější způsob informování, ale je zákonný a s 50. léty nemá pranic společného. Tresty nejsou předem určeny a soudci nedostávají rezoluce pracujících požadujících nejpřísnější tresty pro bandu paličů. Pouhá přítomnost kamer ještě „monstrproces“ nevytváří.
***
Kampaně doprovázející politické monstrprocesy padesátých let nebyly organizovány za účelem ovlivnění soudců
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor Orientace
