Česko má vhodné podmínky pro stavbu osmi tisíc větrných elektráren. Příznivé je takové místo, kde ve výšce 100 metrů fouká vítr nejméně o rychlosti šesti metrů za sekundu. „Sto metrů proto, že tak vysoko dnes už sahá horní konec vrtule nejmodernějších elektráren,“ říká Josef Štekl z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Odborník, který se věnuje větrné energii přes třicet let, nakrmil počítačový model daty z Českého hydrometeorologického ústavu. Číslo osm tisíc poté zredukoval o lokality v národních parcích, chráněných krajinných oblastech a vojenských prostorech. Pak ještě přihlédl k hustotě větrných elektráren v Německu a Rakousku. Pro Česko mu vyšlo 1200.
Současné typy jsou schopné podávat výkon dva až tři megawatty. „Počítal jsem spodní hranici 2,1, takže celkem by mohly větrné elektrárny dodávat do sítě 2520 MW. To je více než jeden Temelín,“ říká Josef Štekl.
Na okenním parapetu v jeho pracovně mu přitom neustále rotuje vrtulka stolního modelu. Právě stálost výkonu je jednou ze slabin skutečných „větráků“. Pokud nefouká dost silný vítr, nebo naopak když se do lopatek opře vichřice, přestávají vyrábět proud. Další Achillovou patou je námraza. Až čtyřicet metrů dlouhé lopatky pokryté ledem by mohly prasknout, proto se na pokyn počítačového „mozku“ elektrárny automaticky zastaví. Lékem na výpadky v dodávce elektřiny může být předpověď o síle větru a záložní zdroje na zemní plyn nebo využívající přečerpávacích nádrží.
Na častou výhradou, že větrné elektrárny ruší hlukem lidi, zvěř a rotující vrtule zabíjí poletující ptáky, se Josef Štekl jen pousměje: „Ano, první typy elektráren, které u nás počátkem devadesátých let začaly vyrůstat, udělaly tomuto zdroji energie špatnou pověst. Byly hlučné a málo výkonné.“ Příkladem je poloamatérský výrobek postavený blízko domů v Novém Hrádku nad Orlicí. Současné modely musí splňovat předpis, že nezpůsobí větší hluk než 40 decibelů v noci a 50 ve dne. První číslo odpovídá vrčící ledničce, druhé je nižší než hlasitost běžného hovoru.
Hlučnost nezáleží jen na „vrtuli“, ale také na tvaru terénu, vzdálenosti a okolním porostu. Důležité je tedy provést studii, která by přesně řekla, na kolik bude elektrárna obtěžovat. Odborný výpočet bývá podle Štekla spolehlivý.
A masakrování ptáků považuje Josef Štekl za spekulativní domněnky. Jako důkaz předkládá studii dvou ornitologů Vladimíra Bejčka a Karla Šťastného. Po dva roky, vždy během hnízdění, sledovali výskyt ptáků před a po spuštění demonstrační větrné elektrárny na okraji obce Dlouhá Louka na Teplicku. Zjistili, že provoz elektrárny významně neovlivňuje hnízdění. V blízkém lese počty některých druhů – kukačka, strnad a pěnkava obecná – stouply, o polovinu naopak klesl počet druhů na louce rozorané a poznamenané stavbou elektrárny. U přeletujících druhů, potenciálně nejvíce ohrožených „vrtulí“, zaznamenali vědci rostoucí počet špačka obecného a čečetky zimní, kleslo množství křivky obecné.
„Je to paradox, že tak ekologicky nezávadný zdroj energie je zároveň jednou skupinou ochránců životního prostředí odsuzován,“ říká Josef Štekl. Osobně věří, že až se do ceny elektřiny vyrobené spalováním uhlí započte masivní poškození krajiny těžbou, likvidace lesů, zdravotní následky u horníků i obyvatel v okolí elektráren, stejně jako v případě Temelína a Dukovan náklady na konečné uložení jaderného odpadu, bude „větrná“ elektřina schopná konkurence. Hlavní boom ve výstavbě „větrníků“ podle něho přijde okolo roku 2030, až dojdou v Česku dostupné zásoby hnědého uhlí.
