Vláda považuje lisabonskou smlouvu za slučitelnou s ústavou

Vláda Jana Fischera jedná s prezidentem Václavem Klausem o přesné formulaci jeho návrhu na doplnění lisabonské smlouvy o garance pro Česko. Rozhodující bude ale říjnový summit hlav států a předsedů vlád EU, řekl premiér po jednání kabinetu, na kterém ministři formulovali stanovisko ke stížnosti části senátorů na lisabonskou smlouvu.

"Na formulaci záruk je třeba se nejdřív dohodnout. Tým je vytvořen a jednání v běhu jsou," uvedl Fischer s tím, že věc vyžaduje velmi přesnou formulaci.

Premiér připustil, že situaci by mohla vyřešit deklarace, která by později byla zařazena do evropského práva spolu s přístupovou smlouvou s Chorvatskem. I v tomto případě ale rozhodnutí nebude na České republice a nepadne dřív než na summitu, který se sejde v posledních říjnových dnech.

Vláda dnes na svém mimořádném zasedání schválila vyjádření k podání skupiny 17 senátorů k Ústavnímu soudu, který žádá přezkum souladu lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem České republiky. Vláda tak jako účastník řízení reagovala na výzvu Ústavního soudu.

Vláda České republiky zároveň pověřila ministra pro evropské záležitosti Štefana Füleho, aby jejím jménem jednal v řízení před Ústavním soudem, které je stanoveno na 27. října 2009.

Vláda připomíná, že Ústavní soud již jednou soulad lisabonské smlouvy (resp. některých jejích ustanovení) s ústavním pořádkem České republiky posuzoval, a to s negativním výsledkem.

Návrh podaný k Ústavnímu soudu 29. září 2009 je rozdělen do čtyř částí.

Vláda ve svém vyjádření konstatuje, že lisabonskou smlouvu jako celek i její jednotlivá ustanovení považuje za slučitelné s ústavním pořádkem České republiky. Ve třetí části spatřuje vláda návrh senátorů za neopodstatněný a v poslední části za nezpůsobilý k projednání před Ústavním soudem v tomto řízení.

V první části návrhu skupina senátorů zpochybňuje soulad jak lisabonské smlouvy, tak i dalších smluv, které jsou lisabonskou smlouvou měněny, s ústavním pořádkem České republiky. Část I. podle názoru vlády postrádá ústavněprávně relevantní argumentaci a navozuje dojem, že se navrhovatelé pouze snaží přesvědčit Ústavní soud o svých právně-politických úsudcích.

Pokud jde o přezkum smluv, jež jsou lisabonskou smlouvou měněny, došla vláda k názoru, že ústavní přezkum starších, a v současnosti již platných zakládajících smluv, je formálně nepřípustný, a jako celek lze tedy přezkumu podrobit pouze ustanovení zakotvená v lisabonské smlouvě nově.

Vláda je přesvědčena, že ve smyslu argumentace první části návrhu je lisabonská smlouva s českým ústavním pořádkem v souladu a není ani v rozporu se základní charakteristikou České republiky jako svrchovaného a demokratického právního státu.

Druhá část se týká souladu některých konkrétních ustanovení Smlouvy o Evropské unii ve znění lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem. Navrhovatelé poukazují zejména na jejich přílišnou obecnost a nedostatečnou srozumitelnost. Vláda tento názor nesdílí. Slovní spojení použitá v textu lisabonské smlouvy se řadí do kategorie tzv. "neurčitých právních pojmů" a běžně se užívají i v jiných mezinárodních smlouvách. Ani v případě druhé části podání vláda neshledává nesoulad mezi napadenými ustanoveními lisabonské smlouvy a ústavním pořádkem ČR.

Třetí část podání pak zpochybňuje konkrétní ustanovení týkající se azylové a imigrační politiky. Dále si skupina senátorů v této části vyhrazuje právo doplnit návrh na posouzení o případné další ustanovení. Vláda je toho názoru, že Ústavní soud by měl zvážit, zda navrhovatele v tomto smyslu neomezuje zásada koncentrace a zdůrazňuje, že i z hlediska práv účastníků není žádoucí, aby řízení bylo možné neustále protahovat předkládáním dalších a dalších doplnění. K samotnému návrhu pak konstatuje, že navrhovatelé opomíjejí systematický a komplexní výklad napadených ustanovení, a to včetně těch pasáží smluv, které jejich argumentaci vyvracejí. Z výše uvedených důvodů se vláda přiklání k názoru, že tvrzení navrhovatelů jsou v této části zjevně neopodstatněná.

Ve čtvrté a poslední části návrhu pak senátoři žádají Ústavní soud, aby konstatoval, že tzv. "irské záruky" schválené hlavami států a vlád na červnové Evropské radě jsou mezinárodní smlouvou podle čl. 10a Ústavy ČR a jako takové vyžadují souhlas obou komor Parlamentu ČR. Vláda uvádí, že k takovému projednání není Ústavní soud věcně příslušný. Není možné, aby Ústavní soud autoritativně konstatoval pravdivost či nepravdivost tvrzení navrhovatelů. Soud v rámci daného řízení může pouze přezkoumávat soulad mezinárodních smluv s ústavním pořádkem ČR. Již podle dřívějšího vyjádření vlády jsou navíc tzv. "irské záruky" smlouvou vládního charakteru, která má pouze interpretativní význam a na lisabonské smlouvě, jak sama uvádí, naprosto nic nemění.

Jak vláda uvedla již ve svých předchozích vyjádřeních, považuje Lisabonskou smlouvu jako celek slučitelnou s ústavním pořádkem ČR a s tímto přesvědčením ji také sjednávala.