ÚHEL POHLEDU
Už víme, za kolik chce česká vláda „prodat“ svým občanům americký radar.
Za zhruba patnáct milionů, které vynaloží především na brožurky a webové stránky. Jsou to peníze vyhozené do luftu. Nehledě na to, že vláda vybrala nevhodného prodavače.
Zakopaný pes je totiž v tom, že vláda žádný radar neprodává. Premiér, mnozí další politici i vládní zmocněnec Tomáš Klvaňa už víckrát jasně řekli, že kvalifikované rozhodnutí ohledně radaru přesahuje schopnosti běžných občanů. A tak jim za patnáct milionů ze státního rozpočtu prodávají jen „dobrý pocit“. Ber nebo neber, radar stejně postavíme.
Koho by to nenaštvalo? Jenže dobrý pocit je mnohem dražší.
Zvlášť když z vás někdo udělá nekompetentního trumberu, rozhodne za vás a pak ještě chce, abyste mu zatleskali.
Jistě, všechno je na prodej. Někteří starostové už sondují, kolik by za takový radar mohlo být.
Ovšem vláda nabízí nástěnky.
Pokračování na straně 10
Vláda šlápla vedle. A nejen...
ÚHEL POHLEDU
Dokončení ze strany 1
To už komunisté za minulého režime věděli, že jenom hesly a brožurkami české vyčůránky neoblafnou. A tak když měli sjezd nebo pořádali spartakiádu, nechali aspoň do obchodů zavézt mimořádnou várku banánů a mandarinek.
Český stát ve věci radaru postupuje od počátku diletantsky. Nejdřív Paroubkova vláda vyjednávala s Američany neveřejně a napůl tajně, a pak ta Topolánkova umístění základny na českém území bagatelizovala. Mnohokrát jsme slyšeli, že o nic nejde, že na nás nikdo včetně Američanů netlačí a že případné odmítnutí naše mezinárodní postavení nijak neohrozí.
Jinými slovy příznivci radaru prezentovali jeho umístění v Česku jako technickou záležitost a nechali tak odpůrcům, aby jako velké politické téma „objevili“ radar až oni. Vláda měla postupovat přesně opačně. Téma radaru pořádně nafouknout, a ne ho zametat pod koberec. Jeho výstavbu měli politici předložit jako důležitou a principiální věc, kterou definujeme svoje postavení ve světě. Protože tak to je!
Když vládě začalo téct do bot, rozhodla se zřídit post radarového zmocněnce. Komentátor Alexandr Mitrofanov definoval jeho roli celkem přesně jako fackovacího panáka. Jenže pak měli politici vybrat někoho, kdo bude držet lépe než Tomáš Klvaňa.
Ten pohlavky dokonce vrací, takže už jsme se například dozvěděli, že lidi v regionu je „téměř nemožné oslovit solidními informacemi a racionálními argumenty“. Hezký způsob, jak své partnery nazvat zabedněnci.
Pohodlný a arogantní postoj
Klvaňa je bývalý výborný novinář, v Americe mnoho let žil (a dokonce učil na univerzitě), pracuje pro americkou firmu. Kdyby vláda hledala člověka, který má něco nepříjemného vyjednat s Američany, asi by těžko našla někoho lepšího.
Klvaňa zná bezchybně jazyk, americké reálie i způsob myšlení. Je typickým úspěšným a sebevědomým třicátníkem, který si v cizině umí získat respekt. Ale to všechno jsou zároveň vlastnosti, které z něj ve vesnicích v Brdech dělají velmi nevhodného a nedůvěryhodného vyslance vlády.
Objevily se hlasy, že vláda měla místo uhlazeného mediálního experta najmout někoho populárního a hlavně dostatečně lidového, kdo bude obcházet místní hospody. A kdo bude vědět, co ten den vyšlo v Blesku nebo v Šípu, a nikoliv v New York Times.
Jenže i v tomhle názoru je nabubřelý předsudek, že stoupenci radaru mají co do činění s nějakými hlupáky. Intelektuální uhlazenost, která z Klvani čiší, sice může lidi iritovat, ale není tím hlavním problémem. Konec konců mají politici typ lidového tribuna v senátoru Tomáši Töpferovi, a ani tomu se zatím nedaří líp než Klvaňovi.
Vláda nepotřebuje arogantního suveréna ani televizního baviče, nýbrž spíš takového ďáblova advokáta. Nebo jakéhosi „radarového ombudsmana“. Prostě člověka, který lidi v okolí přesvědčí, že je na jejich straně. Že je jejich mužem ve Strakově akademii, a nikoliv vládním propagandistou v Brdech. Který pečlivě vyslechne všechny připomínky a nářky, zapíše si je do notýsku a pak řekne: „Zítra s tím půjdu za Topolánkem a můžete se spolehnout, že mu nedám pokoj, dokud z něj nevyrazím odpovědi.“ To se týká i peněz určených na kampaň. Tisknout brožurky s informacemi je k ničemu. Jednak média všechny informace, které vláda dává k dispozici, publikují ochotně sama. A pak, už několikrát se ukázalo, že vládou servírovaným informacím lidé nevěří.
Stručně řečeno by si vláda měla za ty peníze platit své odpůrce. Ne snad, že by je rovnou dala protiradarovému sdružení nebo jiným křiklounům. Ale za patnáct milionů lze například financovat fungování expertního týmu nebo uspořádat odbornou konferenci. Samozřejmě za účasti lidí, které odpůrci radaru – ať už oprávněně, či nikoliv – považují za autority.
Vláda musí vzít na vědomí, že v kauze radaru stojí proti mínění většiny občanů. Odmítat jejich postoj jako neracionální je pohodlné a arogantní. A spoléhat se na to, že k povolení radaru není třeba souhlasu občanů, je politicky krátkozraké. Bohužel se zdá, že Topolánkova vláda nemá ani s jedním problém.
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, novinář
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
