Mělo mě to napadnout, už když jsem otevřela prosklené dveře vedle výlohy, z níž se na mě usmívaly krásky s hnědou perleťovou rtěnkou a hárem a la 80. léta. Anebo ve chvíli, kdy jsem zahlédla koženkové sofa, plastové židle a ohmatané výtisky Praktické ženy z roku 2007 na stolku. Nejpozději ale tehdy, když jsem spatřila majitelku a jedinou kadeřnici tohoto „salonu“ v jedné osobě. Na hlavě měla to, čemu se říká počuraná sláma, s fialovým pruhem nad čelem. Tehdy jsem měla zařadit zpátečku a co nejrychleji z kadeřnictví vycouvat. Jenže to už mě měla ve svých spárech.
„Na stříhání?“ zeptala se mě, aniž by mi věnovala pohled delší než vteřinu. „Ano,“ pípla jsem. Na útěk bylo pozdě. Při další otázce („A barvička bude taky?“) jsem se ale vzmužila: „Ne!“ Jak se ukázalo, bylo to jediné rozumné rozhodnutí tohoto nedělního odpoledne, na jehož konci jsem stála ve výtahu svého domu a bála se pohlédnout do zrcadla. Bylo proč. Zatímco ráno jsem měla na hlavě celkem obstojný účes s trochu přerostlou délkou, po zásahu této kadeřnické šarlatánky mi na hlavě zbylo pár žalostných ocásků, které se nesměle plazily po krku. Dlužno dodat, že mám vlasy, nad nimiž kadeřnice a kadeřníci většinou nadšeně vykřikují, jaký že tohle je skvělý materiál...
To vše mě stálo sice jen 350 korun (v šoku jsem dala třicetikorunové dýško), zato jsem ale už několik měsíců nucena dívat se den co den na následky své spořivosti...
Z obavy z reakcí kolegyň (muži si takových drobností, jako je účes, obvykle nevšímají) jsem jim pro jistotu už předem poslala esemesku a upozornila je, co mají zítra čekat. Reakce byla přesto bouřlivá. K mému překvapení ale ve zcela jiném smyslu, než jsem čekala. „Přesně tohle se mi taky jednou stalo,“ zvolala v záchvatu smíchu jedna kolegyně. „A nechtěla tys na tom náhodou trochu moc ušetřit?“ uhodila hřebíček na hlavičku druhá.
Pro pětník si nechala...
Ano, jsem škrt. Respektive jsem škrt na některé věci. Odmítám zejména ty drahé věci (a služby), které lze jinde pořídit ve stejné kvalitě a levněji. A tak jsem se po dvou letech rozloučila se svojí (mimochodem skvělou) kadeřnicí, majitelkou luxusního salonu v centru města, protože jsem si řekla, že přece nebudu takový snob a nebudu platit extra peníze za to, že mi vždycky dá na hlavu běloskvoucí, měkoučký ručník a do ruky poslední číslo Elle, na hlavu mi naplácá ty nejdražší přípravky a k četbě během barvení mi nalije minerálku zdarma. Že jí zkrátka na to pozlátko už nebudu přispívat. A když levné kadeřnictví, tak proč nezkusit rovnou to, které mám v domě?
Jenže tady je právě kámen úrazu: bydlím totiž na jednom z největších pražských sídlišť. A co se dá od kadeřnice, která si založí salon v průchodu paneláku, čekat? Přesně to, co jsem si onoho zářijového dne odnesla na hlavě. Ta paní totiž nebyla kadeřnice, nýbrž holička. A protože tohle není jediný můj zážitek s holičkami, které si říkají kadeřnice, dám vám několik rad, jak je poznáte.
Holička se na svého klienta nedívá. Aniž by vám věnovala jediný kloudný pohled, a měla tedy šanci zjistit, jak vaše vlasy vypadají v suchém stavu, ukáže vám kartáčem směrem k mycímu křeslu, kde na ni máte počkat. Pak přijde a za primitivních pokusů o navázání konverzace (to je na holičkách snad to nejhorší!) vám umyje hlavu tak, že máte pocit, že vám ji při příštím pohybu vykloubí. Posadí vás do křesla a zeptá se: „Tak co s TÍM uděláme?“ Pokud – stejně jako já – přicházíte ke kadeřnici (kadeřníkovi) s nadějí, že vám účes vymyslí a navrhne změnu, máte smůlu. Pokud alespoň trochu víte, co s TÍM chcete, můžete ještě vše obrátit ve svůj prospěch.
Nejobezřetnější byste měli být, když ten váš experimentátor s nůžkami bude tvrdit, že je to hlavně potřeba sestříhat. „Kdo neumí stříhat, sestřihává,“ řekl mi na to skvělý kadeřník a majitel salonu La Vida v Praze Tomáš Kožíšek. A zároveň přidal jednu radu: „Není to vždycky tak, že když je v salonu nepořádek nebo laciné vybavení, znamená to, že vás tam špatně ostříhají. Důležité je, jestli a jak s vámi kadeřník mluví. Žena totiž málokdy ví, co chce, většinou ale ví, co nechce.“
A vůbec nejspolehlivější rada zní: ptejte se kamarádek a kolegyň, sledujte, jak vypadají, když přijdou od svého kadeřníka, a jakmile to některé sluší, vezměte si na něj číslo. Najít „toho svého“ kadeřníka je totiž cosi jako najít si dobrého psychologa. Ovšem s tím výsledkem, že na vlasech je výsledek poznat hned. Trendy a my Jestli si tedy myslíte, že zárukou úspěchu je zajít si třeba do takového Toni&Guy (pro nezasvěcené: trendy kadeřnictví britského střihu, kde za dámský účes od „artistic directora&managera“ sáhnete do peněženky pro dva tisíce), jste taky na omylu. Tedy pokud nejste člověk, který chce mít na hlavě za každou cenu poslední hit světového hair stylingu – ať vám sluší, nebo ne. Přesně to totiž v Toni&Guy umějí perfektně. S účesem od nich budete nápadní a zaručeně in. Dokud si ho poprvé neumyjete a nepokusíte si ho upravit sami. Pak zpravidla spláčete nad výdělkem (a nad oněmi dvěma tisíci).
Je leden, téměř pět měsíců od mého – tentokrát už posledního – pokusu ušetřit na vlasech a já musím vydržet ještě osm týdnů. Když jsem totiž někdy v prosinci ukazovala svoje dorůstající myší ocásky Tomáši Kožíškovi, místo aby mě uklidnil a dal mi termín na další týden, zavrtěl hlavou a řekl mi: „Já vám můžu kroužit kolem hlavy nůžkama, občas někde šmiknout a pak si za to naúčtovat 660 korun, ale upřímně: nějaký efekt to bude mít až tak někdy na jaře.“
Jaro začíná přesně za osm týdnů. Je to skoro horší než čekání na Ježíška.
***
Holička – na rozdíl od kadeřnice – vás posadí do křesla a zeptá se: Tak co s TÍM chcete? Pokud nevíte, máte smůlu.
