Konspirační teorie v páře Syn českého důstojníka a rakouské matky, poslední žijící člen legendární a svého času ilegální postsurrealistické skupiny RA, poválečný levicově orientovaný redaktor brněnského Bloku, Rovnosti, Hosta do domu, bratranec slavného Milana Kundery, byl do sauny dohnán okolnostmi, které se dnes nazývají normalizací.
Bytostný avantgardista z časů, kdy to slovo ještě něco znamenalo, odešel v roce 1970 na protest proti politické likvidaci tehdejšího uměleckého vedení Mahenovy činohry v Brně (Miloš Hynšt, Bořivoj Srba) z postu dramaturga a normalizace se mu pomstila obklíčením a zákazem i likvidací jeho díla.
To už v Brně klíčil jeden Mahenovský výhonek, Divadlo Husa na provázku. Jeho zakladatelé v čele s režisérem Petrem Scherhauferem brávali pravidelně saunu, neboť racionální Scherhaufer, bývalý student vojenské techniky a milovník konspiračních teorií vydedukoval, že v sauně lze svobodně rozmlouvat. Žádné odposlouchávací zařízení by v tom horku nevydrželo.
V sauně se tedy domlouvala spolupráce mladých divadelníků s už tehdy legendárním autorem, který měl na svém kontě třeba hru Totální kuropění, kongeniální překlady rakouské a německé experimentální poezie, především Bertolda Brechta. Od toho měl Kundera společně s Rudolfem Vápeníkem výsostný osobní mandát na autorizované převádění jeho díla do češtiny. I ten se mu pokusili čeští komunisté sebrat, vypravili se dokonce do Berlína za Brechtovou dcerou, která je elegantně vypoklonkovala slovy: „Otec věděl, co dělá!“ Takže Kunderovým a Vápeníkovým překladem Brechtovy Svatby v brutálně groteskní režii Scherhauferově začala v roce 1978 veřejná resuscitace Ludvíka Kundery. V týmu s hudebním skladatelem Milošem Štědroněm a dramaturgem Petrem Oslzlým vyústila saunová konspirace v dramatizaci Komenského Labyrintu světa a nakonec ve společný autorský čin, moderní operu Chameleon o Josephovi Fouchem, slizkém ministru osmi vlád v časech francouzské revoluce.
Zaskočení zastupitelé Koncem osmdesátých let se Ludvík Kundera stal zřejmě nejstarším členem nezávislé iniciativy Otevřený dialog. Na amatérském záběru z roku 1988 sedíme u stolu v tehdejším Vysokoškolském klubu v Brně s Petrem Kabešem, Františkem Derflerem, Petrem Oslzlým a Ludvík Kundera tam kouzelně protestuje proti devalvaci slova smysluplný v oné nesmyslné době.
Skoro by se slušelo dodat, že dnes je toto slovo devalvováno mnohem více, na rozdíl od úchvatně rozsáhlého díla Ludvíka Kundery, které před námi leží pevně jako menhir. A ještě něco: nositeli rakouské státní ceny za literaturu, všemožných českých literárních cen, státního vyznamenání prezidenta republiky, zkraje devadesátých let už dávno zapomenutí zastupitelé na brněnské radnici nechtěli dát Cenu města Brna. Zvedla se vlna protestů, tak hlupkaví hrdinové nové doby ustoupili. Nemohli tušit, že pan Ludvík s noblesou a pobaveným úsměvem ovládá potopení se pod hladinu ledové vody po rozpálení krve v sauně. Pozítří už neuvěřitelných devadesát let.
