Na to, co odstartoval rok 2009, Íránci hned tak nezapomenou. Třicet let poté, co islámská revoluce smetla monarchistický režim dynastie Pahlaví, se země opět bouří. Demonstranty, kteří v ulicích roku 1979 provolávali hesla „smrt diktátorovi“ a „nezávislost, svoboda, islámská republika“, nahradili jejich děti a vnuci skandující skoro totéž, leč s jednou zásadní obměnou: místo „islámská republika“ křičí „íránská republika“ a říkají si Zelené hnutí.
Raději autoritu než chaos V Islámské republice Írán dozrála třetí porevoluční generace, kterou buď ideály islámské revoluce nezajímají, nebo proti výdobytkům života v teokracii otevřeně protestuje. Stávající konzervativní režim je v demografické nevýhodě, neboť dvě třetiny populace tvoří lidé mladší třiceti let. Právě tito mladí lidé - především studenti, v hojném zastoupení ženy, lidskoprávní aktivisté a liberálové - reprezentují jádro hnutí. Přidává se k nim obyvatelstvo nespokojené s ekonomickou situací, vysokou inflací, nezaměstnaností, zvyšujícími se cenami a prohlubující se sociální nerovností.
Hnutí spojuje rozhořčenost, méně však již rozhodnost, co se týče požadovaných změn. Stále však ještě převažuje myšlenka nápravy systému pod dosavadní ústavou, i když vlivem pokračujících represí sílí i hlasy volající po úplném odstavení duchovních od moci. Proti nim ovšem vystupuje početná část společnosti, která si nepřeje zásadní změnu buďto proto, že je současným režimem ekonomicky či společensky zvýhodňována, nebo se prostě jen obává destruktivních následků případných změn.
Perskou společnost charakterizuje zajímavý paradox, který se může stát hrozbou jak pro stávající režim duchovních, tak pro sílící opoziční hnutí. Spočívá v častém prokládání období despotické vlády periodami lidových bouří.
Ochotu přijmout autoritářský režim i striktně hierarchizovanou moc střídají cyklicky se opakující revolty a protesty. Chaos, který tyto bouře provází, vede k opětovné snaze přijmout jakýkoliv režim, který by hrozící rozvrat ukončil. Obavy z opětovné anarchie teď brzdí řadu Íránců především střední a starší generace od horlivější podpory zásadních změn ve společnosti. Tito lidé pamatují neklidná porevoluční léta i chaos prohloubený dlouhou válkou s Irákem.
Reformy režimu, ne jeho pád Před půl rokem zvítězil ve volbách staronový prezident Mahmúd Ahmadínežád a odstartoval tak největší celonárodní nepokoje od islámské revoluce. Do ulic vyšly statisíce lidí skandujících freneticky „Kde je můj hlas?!“ I skeptičtí Íránci v zahraničí přestali mrmlat nad pasivitou svých spoluobčanů, stravovaných ještě donedávna atmosférou ne nepodobnou znormalizovanému Československu druhé poloviny osmdesátých let.
Málokdo chápal, kde se vzalo v lidech takové odhodlání. Bylo to těžko pochopitelné tím spíš, že vytrvalé úsilí konzervativců sabotovat jakékoliv zásadnější reformy zdolalo nejen politickou opozici, v íránských podmínkách beztak okleštěnou a neefektivní, ale i liberálnější vrstvy městského obyvatelstva. Ano, i vrstvy inspirované internetem, satelitní televizí a příbuzenstvem na Západě tíhly spíše k materiálnímu blahobytu než k životu ve svobodné společnosti.
Nicméně bylo by naivní předpokládat, že se celý Írán brzy zazelená a oděje demokratizačním hávem. Brání tomu dvě podstatné okolnosti, které si navzájem nahrávají. Jednak je to sílící moc ultrakonzervativců a islámských revolučních gard, které zvláště za prezidenta Ahmadínežáda úspěšně pronikly do mnoha správních pozic a zvyšují tlak i na samotné duchovenstvo, nejvyššího vůdce Chameneího nevyjímaje. Na rozdíl od vágních představ zelených mají gardisté jasné ideály a cíle: směřují k druhé islámské revoluci, která by vyrovnala mocenskou rovnováhu v jejich prospěch, a to i na úkor vlády kleriků, jež by tak získala ještě formálnější charakter. Opozičnímu hnutí naopak chybí jasné vytyčení směru, kterým se ubírat, případně naznačení toho, co by se dělo, kdyby režim padl.
Kolaps stávajícího systému si navíc nepřeje ani nejvýraznější opoziční představitel, Mír-Hosejn Músáví, který sice v nedávném prohlášení znovu zdůraznil ochotu stát se mučedníkem Zeleného hnutí, nicméně z jeho dalších slov vyplývá, že chce současný režim pouze reformovat, nikoliv zlikvidovat.
Davy proti Zelenému hnutí Navzdory sílícím represím, zastrašování i monstrprocesům proti opozičním figurám a účastníkům demonstrací pokračuje Zelené hnutí víceméně dál a zdá se, že si vystačí i bez kočírování Músávího, Karrúbího či Chátamího. Kombinuje islámskou šíitskou identitu, proklamovanou režimem coby stmelující prvek společnosti, s celonárodním sklonem vzhlížet k sobě skrze perskou výlučnost.
Nicméně aby zemi nepohltilo jednolité „teheránské jaro“, vyrážejí proti hnutí davy provolávající hesla na podporu režimu. Není až takové tajemství, že mnohé z těchto prorežimních demonstrantů dopravují na místo pronajaté vládní autobusy během uděleného pracovního volna. Státní televize pak přenáší toto „moře jednoty“ efektními záběry z ptačí perspektivy, které prokládá obligátním cupováním amerických vlajek. Naopak „zelení“ jsou častováni kouzelným zaklínadlem „kolaboranti Západu“ či nebezpečným přívlastkem „mortad“ (odpadlíci od islámu).
Co tedy Írán čeká? Sametová revoluce, krvavý puč nebo normalizace vztahů po intervenci vlastních ozbrojených složek? Jakkoliv by si mnozí Íránci přáli nenásilné hnutí odporu, současná politická garnitura jim příliš nadějí v pokračování pokojných protestů nedává. Zdaleka ale nejde jen o bojující kleriky, přestože se takovým pojmenováním jedna z jejich frakcí pyšní. Revoluční gardisté ochutnávají sílící moc a rozhodně se necítí jako stárnoucí unavená garnitura v socialistických zemích východní Evropy na konci osmdesátých let. Jejich odcházení bude dramatické a zemi patrně čeká velmi rušné desetiletí.
***
Aby zemi nepohltilo jednolité „teheránské jaro“, vyrážejí proti hnutí davy provolávající hesla na podporu režimu
O autorovi| ZUZANA KŘÍHOVÁ, íránistka na FF UK
