Noc ze čtvrtka na pátek byla hodně bláznivá. Sotva rozhlas odvysílal první zprávu České tiskové kanceláře, že americká sonda Phoenix nalezla na Marsu vodu, bouchly první zátky šampaňského. Televizní zprávy přinesly podrobnosti. Život na Marsu je víc než pravděpodobný. Měsíc stará slova výzkumníka Sama Kounavese, že na Marsu je půda toho typu, jakou máme na dvorku a dal by se v ní pěstovat chřest, nabyla nového významu. Chřest potřebuje půdu, té je na Marsu plno, a vodu, a ta je tam taky. Zbývá už jen ten chřest. Opojná to myšlenka! Není divu, že se jásající davy valily ulicemi velkých měst. V Praze se slavilo na Staroměstském náměstí do ranních hodin prvního srpnového dne a přípitků rudé planetě a jejím obyvatelům zaznělo nepočítaně.
Uf. Tak to je ta nejméně pravděpodobná sci-fi, jakou jsem kdy napsal. Voda na Marsu nikoho nebaví. Sám Mars trochu ano. V elektronické poště se v těchto dnech rozšířila zvěst, že se Mars v srpnu přiblíží k Zemi tak, že bude na noční obloze velký jako Měsíc. Je to PITOMOST neboli „hoax“. Nerad bych, aby zítra bylo v mailu, že „Lidové noviny psaly, že Mars bude na obloze velký jako Měsíc“ (nerad bych, ale stejně to tam bude).
Voda na Marsu zaujala hrstičku zájemců o kosmický výzkum. Není divu. On vcelku málokdo pochyboval - pokud o Marsu kdy přemýšlel - o přítomnosti vody na této planetě, a jestli Phoenix anebo spíš nějaká sonda další generace přiveze snímky Mikromarťanů (jak těmto tvorům říká Karel Pacner), zpráva bude přijata stejně suše jako zpráva o vodě.
Občas někdo napíše úvahu o tom, že pokud by se někde ve vesmíru podařilo objevit známky života, neřkuli inteligentního života, změnilo by to životy naše. Program SETI pátrá po inteligentním životě pomocí radioteleskopů a analýzy „hlasu vesmíru“, tedy změti rádiových vln, které k nám odtud doléhají. Zatím bylo pátrání marné. Inteligentní vysílání může být objeveno dnes, za týden, za rok. Nejsme ve vesmíru sami, budou psát noviny. Den dva. Potom budou zase psát o tom, jak to bylo s kontem Jiřího Čunka.
Mě samotného napadne o těchto věcech uvažovat jen proto, že jsem ujetina, která se o Mars a Mikromarťany i Makromarťany a jiné Jinoplanetníky mimořádně zajímá a píše o nich pošetilé knížky. Čtou je převážně zase ujetiny, které zajímají Mikro- i Makromarťani. Mně ani jim samozřejmě zpráva o vodě na Marsu neunikla. A zaznamenali jsme další zprávu z konce týdne, že totiž američtí astronomové na Havaji pod vedením vědce původu zřejmě maďarského se dostali o krok dál k řešení záhady temné energie, která tvoří tři čtvrtiny (podle jedněch), nebo spíš osmdesát procent (podle jiných) vesmíru. Jen považte, pětasedmdesát až osmdesát procent všeho, co kolem nás a v nás je, je „něco“, a my netušíme, co to je! Jak to funguje? Co to dělá? K čemu to je? A protože jsme lidé, ptejme se: dá se tím svítit, hřát, chladit, pohánět auto? Nebo jinak: dá se to zpeněžit? Dá se to ukrást? Dá se tím někdo zabít?
Možná že jméno Istvána Szapudiho budou jednou znát všichni lidé planety. Třeba je to Einstein jednadvacátého století a právě otevírá dveře do století dvaadvacátého. To je za dveřmi, a je plné Mikro- a Makromarťanů, kteří poletují v kosmidlech poháněných temnou energií.
Jestli nějaká sonda přiveze snímky Mikromarťanů, zpráva bude přijata stejně suše jako zpráva o vodě
