„O historických tématech v umění platí, že autoři by se měli držet toho, co se historicky bezpečně ví, a že mohou fabulovat tam, kde není známo,“ píše Ivan O. Štampach a dodává: „Tvůrcové filmu se rozhodli mezeru vyplnit svým příběhem a kdo by jim chtěl brát na to právo?“
Mnoho lidí je stále ještě ochotno respektovat mnohasetleté křesťanské kořeny naší civilizace, ale přitom vidí, jak je křesťanství ve své standardní církevní podobě vyčpělé. Reálnou alternativou k němu je stále mohutnící proud východních nauk a východní spirituální praxe. Mnozí by si přáli, aby nešlo o doslovnou alternativu. Aby nemuseli řešit například dilema buď křesťanství, nebo buddhismus. Přejí si jedno s druhým propojit. O připravovaném filmu Aquarian Gospel (Vodnářské evangelium) sotva můžeme něco kloudného napsat, ale z toho, co se v posledních dnech dostalo do oběhu, tušíme, že sen o fúzi západního křesťanství a buddhistického Východu v něm dostává podobu příběhu.
Římskokatolické kruhy věrné podnětům II. vatikánského koncilu z let 1962-1965 nebo liberálněji ladění členové historických církví reformačního typu překonávají přesvědčení o křesťanské výlučnosti. Napřed jiná náboženství včetně hinduismu a buddhismu nepředpojatě studovali, pak s nimi zahájili debatu překonávající staré předsudky, propracovali se dokonce k dialogu a dnes už můžeme mluvit o sdílení a spolupráci. Dnes již není tak neobvyklé, že například skupiny hinduistických sannjásinů nebo buddhistických mnichů pobývají na jakýchsi stážích v benediktinských, cisterciáckých nebo trapistických klášterech a že totéž se děje opačným směrem. Na iniciativách mnichů se podílejí další křesťané a z původně mnišského mezináboženského dialogu se stává respektované hnutí.
Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Ti, kdo vidí možnost dialogu, sdílení a spolupráce, se těžko prosazují proti svým sektářsky laděným spolubratřím a někdy i proti církevním úředníkům. Situaci jim komplikují ti, kdo dělají zdánlivě totéž, ale při bližším prozkoumání vidíme, že jde o banální náboženský eklekticismus.
Ježíš v Indii? Nanejvýš nepravděpodobné
O historických tématech v literatuře, divadle a filmu platí, že autoři by se měli držet toho, co se historicky bezpečně ví, a že mohou fabulovat tam, kde není známo. Mohou nechat osoby rozmlouvat mimo rámec toho, co je historicky doloženo, mohou sledovat jejich vnitřní pochody a mohou dokonce klást další příběhy tam, kde historické dokumenty mlčí.
Evangelia nejsou doslova historickými dokumenty, jsou napsána několik desetiletí po událostech, jež zaznamenávají. Jsou však prameny událostem nejbližšími. Na období Ježíšova života do veřejného vystoupení, které se tradičně klade do třicátého roku jeho života, jsou skoupá. Čteme u Matouše a Lukáše něco o událostech kolem jeho narození a pak už jen izolovanou událost v jeho dvanáctém roce souvisící s návštěvou jeruzalémského Chrámu s Josefem a Marií, kteří tam putovali o svátcích. Tvůrcové filmu se rozhodli mezeru vyplnit příběhem Ježíše v tehdy převážně buddhistické části Indie a kdo by jim chtěl brát na to právo?
Jistěže bychom mohli spekulovat o kontaktech mezi tehdejším Středomořím a indickou kulturní oblastí. K prvnímu zaznamenanému doteku došlo již za Alexandra Makedonského (v letech 356-323 před naším letopočtem) díky jeho výbojům na Východ. O něco později zase na západ expandovala Morjská říše, která se za panovníka Ašóky (300-232 př. n. l.) stala buddhistickou. Pokračovalo to ve státní útvarech mezi Indií a Malou Asií a vytvořily se dvě smíšené kulturní typy, baktrijská a gandharská, v nichž byly tyto světy v kontaktu téměř do Ježíšových dob.
Ježíšův pobyt v Indii se nám však jeví nanejvýš nepravděpodobný. Jeho příběh, tak jak je podán ve čtyřech evangeliích a jak si jej můžeme doplnit z raných apokryfních (mimobiblických) textů, např. z Filipova nebo Tomášova evangelia, jeho slova a jeho činy zcela patří do židovské tradice, případně do tradice helenizovaného judaismu. Nespatřujeme v nich nic ze specificky buddhistických nauk. Ježíš nic ani nenaznačuje o koloběhu životů a potřebě vymanit se z něj, nevyčteme z jeho slov nic o pomíjivosti a prázdnotě všech jevů. Centrální skutečností, na níž je zaměřen, je zcela jednoznačně osobní Bůh, jehož nazývá Otcem, nikoli neosobní absolutno nirvány, dharmy či buddhovské přirozenosti.
Jsem sám na film zvědav, a objeví-li se i v českých kinech, půjdu se na něj podívat. Jistou dávku skepse však ve mně dopředu vyvolává úvaha tvůrců (či producentů?) citovaná agenturami o „komerčním i duchovním zisku“.
Obnovené duchovní hledání současnosti je kontaminováno dvěma činiteli. Prvním je slepý fundamentalismus, binární myšlení, či spíše nemyšlení, jednoduché odpovědi na složité otázky, někdy ústící ve všech vyznáních až do nenávistného fanatismu. Protějškem se může zdát módní „soft spirituality“. Vše je tam příjemné, s úsměvem, sametově hladké. Aby nás duchovno neunavilo, osladí se „mladými krásnými princeznami“, jak to také slibují první informace o filmu. Nemusíme investovat léta dřiny, nemusíme si nic upírat. Je to panoptikum komerční spirituality, které tak brilantně odborně i esejisticky popsal David Lyon ve svém Ježíši v Disneylandu (Mladá fronta, 2002). Je to snad pořád ještě lepší než muslimský nebo křesťanský Taliban, ale člověk si klade otázku, není-li nejbezpečnější zdravý odstup od toho všeho.
O autorovi| Ivan O. Štampach religionista
