Hnusný listopadový vítr smrti odvál o víkendu dva významné muže, s nimiž byla čest se znát. S Vojtěchem Ceplem nám bylo v posledních letech jeho života dáno vídat se pravidelně. Obvykle natáčím Kaleidoskop pro Český rozhlas 6 v sobotu vpodvečer a Vojta namlouval svůj vynikající pořad Člověk a demokracie pro tutéž stanici dvě hodiny přede mnou. Tak jsem to měl zařízeno, že jsem se s ním každý týden aspoň chvilku viděl a prohodili jsme pár slov. Nepřestanu mít v uších jeho zvláštní, pomalou dikci. Jak napsal velký brazilský spisovatel Joao Guimaraes Rosa: „Ze všeho nejvíc po něm ve vás zůstal jeho hlas, jako příjemná vzpomínka. Hlas bez stínu pochyb nebo smutku. Měl hlas, který trval.“
Znali jsme se od sladkých naivních časů ODA, kdy prosazoval návrhy bytové politiky. Fascinoval mě, jak dovedl mluvit o právu tak lapidárně a vtipně, že by mu rozuměl i pasáček koz. Oslovoval jsem ho „Vaše Blahorodí“ a on mi kladl na srdce: „Hlavně buď spravedlivej!“ 10. září 2001 od něj přišel z Ameriky e-mail. „Hele, Rejžče, tady je nuda. Pošlou mi ňáký drby z Prahy!“ Čímž si vykoledoval mé posměšky, že se spojil s Al Kajdou, aby druhý den nuda v USA přestala. Jeho tchánem byl Jiří Trnka a bydleli s paní Zuzanou ve vinohradském domě, plném loutek a starého krásného nábytku. Každé posezení u vína u nich se stalo Štědrým dnem, i když byl parný červenec. Měl jsem ho nevýslovně rád.
S Jaromírem Hořcem jsem se setkal taky přes rádio, když jsem ho pozval do studia bývalé Svobodné Evropy do relace k jeho osmdesátinám. Upřímně v něm popsal svou cestu od jinošského komunistického poblouznění k podpisu Charty a husákovskému vězení. Navštívil jsem ho letos v únoru v jeho spořilovské vile. Na uvítanou mi řekl: „Ale ruku vám nepodám.“ Upadl totiž předtím na Malostranském náměstí, pochroumal si ji a musel na operaci do nemocnice. Na klavíru měl rozložené všechny své básnické sbírky a věnoval mi po exempláři. Listuji si teď v nich, vyzobávám hrozinky a nad větou: „Muž, který udal, lehčí je než prach ve stopě polní myši,“ myslím na toho ubohého Skalníka. Byl plný plánů, že založíme básnickou skupinu poezie faktu. „Víte, já chodím vynášet smetí do kontejneru a v něm je tolik různých věcí. Tahle poezie všedního dne mě baví.“
K pěkné předvčerejší vzpomínce Jáchyma Topola v LN třeba doplnit, že Hořcův podíl na kultivování naší populární hudby je ještě nezměrnější. S bratrem Miroslavem založili za války skupinu Harlem Jazz, kde hrál i výtvarník Libo Fára. Inicioval vznik průkopnických sborníků Taneční hudba a jazz a usiloval o spojení veršů s jazzem. S Josefem Kotkem sestavil dvoudílnou Kroniku české synkopy, ale nesměl být uveden jako spoluautor. Napsal vynikající texty k evergreenům jako Dva modré balónky, Barborka, Nedělní vláček nebo Docela všední obyčejný den.
Nevěděl jsem, kdy má pohřeb, a tak volám na jeho číslo, že mi to někdo z pozůstalých poví. A ozvalo se: „Dobrý den, tady Jaromír Hořec, prosím vás, můžete mi nechat zprávu? Díky.“ Nechávám. Byl jste moc fajn chlap.
