Říká se, že umrznutí je poměrně milosrdný způsob odchodu ze světa. Prostě usnete navždy, dokonce snad i sladce. A třeba v tom posledním snu k vám přitančí přízrak, který vypadá jako ta mladá, lesem se vznášející žena. Obraz zdobí královskou lóži v Národním divadle, tato studie na plátně visí v Národní galerii, ve Veletržním paláci ve čtvrtém patře.
Nejzajímavější na tom obraze je tvář. Je to výraz zcela promrzlé mladé ženy keltských rysů, to znamená ostře modré oči, rusé vlasy, s pihami a bledou pletí, kterou prosvítají modré žilky. Všeobecně známou reprezentantkou je dnes Anna Geislerová – a její sestry.
A představuju si, že její prababičku tehdejší profesor na pražské Akademii Vojtěch Hynais použil jako model pro svůj obraz. Mohl si to dovolit, protože jeho opona se líbila a Hynais byl slavný a úspěšný muž. (Dle soukromé teorie byl tajným otcem Maurice Utrilla, kterého měl s modelkou a malířkou Suzanne Valedon, jež poletuje na oponě.) Obraz Zimy skutečně maloval v zimě, za mrazu, což je na jeho atmosféře i znát. Měl ateliér kousek od Stromovky, kterou viděl z okna. Měl tam vyhlídnutý hájek, kam si nechal vždy donést nahou prababičku pravnuček Geislerových, nechal ji tam chvíli stát na sněhu, a když její tvář dostala patřičně zmrzlý výraz, rychle ji portrétoval. Když už na ni šly mrákoty, zase ji vzal zpět, dostala čaj s rumem, a když se zase vzpamatovala, musela opět na mráz. Třeba i několikrát za den. Pravděpodobně to prababička přežila, z čehož máme všichni radost.
