Irský prozaik J. P. Donleavy je v anglofonním světě znám především jako autor komického románu Zrzoun (1955). Ještě než se čeští čtenáři dočkali před třemi lety jeho překladu, mohli si přečíst novelu Dáma, která měla ráda čisté záchodky (1995). Z obou knih si lze utvořit jasný obrázek o spisovatelských přednostech J. P. Donleavyho: o jeho ochotě bořit modly, o stylistické obratnosti a především o obrovském smyslu pro humor.
J. P. Donleavy se však proslavil i dlouhotrvajícím konfliktem se svým nakladatelem Mauricem Girodiasem. Spor, původně vedený o autorská práva na Zrzouna, nakonec znamenal konec kdysi slavného pařížského nakladatelství Olympia Press, které se nebálo vydávat tituly odmítané pro údajnou obscénnost, jako byly knihy Henryho Millera, Nabokovova Lolita či Burroughsův Nahý oběd. Zrzoun patřil ke komerčně nejúspěšnějším Girodiasovým počinům.
Bildungsroman na irský způsob Když se čerstvý absolvent dublinské Trinity College J. P. Donleavy dozvěděl o nakladateli ochotném vydávat texty, které by v Anglii nebo Spojených státech vyjít nemohly, okamžitě mu napsal, a poté po částech posílal fragmenty své prvotiny. Ta se stala bestsellerem, a plným právem: v protagonistovi Sebastianu Dangerfieldovi autor vytvořil jednu z nejzajímavějších postav anglicky psané literatury druhé poloviny 20. století: alkoholika, děvkaře a hochštaplera, který svými dobrodružstvími zesměšňuje moderní společnost. Zrzoun je nejen vynikající komedií, ale především sociální satirou, jež snese srovnání s moderní klasikou, jakou je třeba Amisův Šťastný Jim.
Protagonista Bezuzdných blahoslavenství Baltazara B. z roku 1968 představuje jakýsi protiklad k Dangerfieldovi, kterého neustále trápily existenční potíže. Baltazar B. je aristokrat, jemuž se dostane nejlepšího vzdělání, disponuje obrovským jměním, nicméně nikdy nezapadne do společnosti. Sebastian Dangerfield se dokáže chytit každé příležitosti, Baltazar B. si naopak nechá každou příležitost proklouznout mezi prsty a postupně ztrácí vše.
Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B. se inspirovala velkými romány konce 19. a počátku 20. století. A už první stránky tohoto díla výmluvně ukazují, že se J. P. Donleavy u svých mistrů učil dobře. V úvodu nás zavede do luxusního prostředí zámožné aristokratické rodiny. Baltazar vyrůstá obklopen luxusem, ten však není synonymem štěstí. Ba naopak, jako by bohatství představovalo určitou bariéru, jež ho uzavírá do zvláštní osamělosti, která jej pak bude provázet po celý život.
Vypravěč líčí své dětství v Paříži i letní pobyty na břehu moře, lyrické popisy krajiny se střídají s detailními vzpomínkami, vyvolanými z hluboké paměti, v nichž lze vidět obdobu některých pasáží Proustova Hledání ztraceného času: „Ráno přicházela chůva z černé kuchyně nahoru s košíkem bagetek namazaných smetanovým bílým máslem a pokladených hebkou šunkou. Petrklíčově žlutý kočárek se zvednutou nožní opěrkou a krajkovou stříškou se rozjel po bílé oblázkové cestě a pak dolů po rovné asfaltové silničce na pláž...“
Právě v této části knihy, v době vypravěčova dětství, se seznamujeme s jeho strýčkem Edouardem, výstředním donchuánem, lovcem, cestovatelem a „vzduchoplavcem“, který bude hrdinu inspirovat po zbytek života a vlastně mu nahradí nevýrazného, záhy zemřelého otce. Edouard má v sobě něco z Dangerfielda i z barona Prášila a je vynikající komickou postavou, jež hýří vtipnými poznámkami typu „skutečný Francouz nevyplýtvá všechnu srdnatost na bitevním poli, ale šetří si ji ke stolu“.
Po dětství plném osamění a ztrát - jako je úmrtí otce, odchody chův - následuje neméně osamělé dospívání, poté co matka vyšle Baltazara na prestižní internátní školu. J. P. Donleavy bravurně zachycuje ono zvláštní prostředí uzavřené komunity, včetně šikany a objevování sexuality.
Právě zde navazuje Baltazar celoživotní přátelství s chlapcem přezdívaným Bejčák. Tento zhýralý a zchudlý aristokrat se stává Baltazarovi vzorem. Nic pro něj není problém, ví, jak to na světě chodí, a dokáže vše zařídit. Nejúchvatnější je však vášeň, s jakou se vrhá do všech rozkoší, které život nabízí. V tomto ohledu je to postava ještě zajímavější než Dangerfield - neplní totiž žádnou satirickou ani moralistní úlohu. Bejčák je ztělesněním bujnosti, figurou silně spřízněnou s Shakespearovým Johnem Falstaffem, a to včetně jisté melancholie, která se ozývá pod jeho bujarou náladou.
S nádechem smutku Bejčák místy zastiňuje i vypravěče, až čtenář zalituje, že se v příběhu neobjevuje častěji. Tu a tam vplouvá do Baltazarova života, přináší s sebou nával energie, ovšem zároveň je každý jeho výstup na scéně zoufalejší. Ocitá se bez prostředků, plány mu nevycházejí, nicméně se neochvějně vrhá do dalších a dalších dobrodružství. Stejně tak Baltazar. Společně studují na dublinské Trinity College, zažívají spoustu dobrodružství ve znamení alkoholu a dámské společnosti - J. P. Donleavy si přitom tyto scény náležitě vychutnává -a snaží se nějak zakotvit v životě. To jim ale moc nejde.
Bejčák se pokouší najít především finanční zajištění a dál si užívat, Baltazar usiluje o zlomení kletby osamění, která ho pronásleduje od dětství, ale ani jemu se nedaří. A tak se setkávají v Londýně jako dva ztroskotanci, jejichž eskapády pomalu, ale jistě přestávají být studentským hýřením. Stávají se něčím mnohem smutnějším, totiž pokusem uniknout před vědomím, že čas nezadržitelně plyne a že i jejich životy se z fáze, kdy bylo možné ještě doufat ve šťastnou a zářivou budoucnost, posunují k bodu, v němž jim zbudou nanejvýš vzpomínky.
„Stojím tu v Knightsbridgi. Na veřejnosti. Kde toho v mém životě tolik začalo. A čekám na taxi, které mě kousek popoveze. Nasednu na vlak. Prý z Londýna i z Anglie. Přes široký průliv. Pohřbít matku. A vyrazit za dalšími, co mě v životě opustili. Volat na ně. Vraťte se. Tam, kde nad vaší větrem cuchanou trávou zpívá krajina a skrz slunce prší...“ končí vypravěč svůj příběh.
Naplno tak vlastně říká to, co se mezi řádky ohlašovalo od samého začátku. Tento román plný komických situací, vtipných replik a rozpustilého hýření je ve skutečnosti příběhem smutku, vyprávěním o zoufalé - a neúspěšné - touze najít v životě štěstí. Zrzoun vypovídá nelichotivě o společnosti. Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B. jsou výpovědí intimnější, pronikají do lidského nitra a ukazují, že zdroj zoufalství a neštěstí se může skrývat kdesi hluboko v nás.
Ruka redaktorova Jedním z bodů zmíněného sporu, který J. P. Donleavy vedl se svým pařížským nakladatelem, byla míra redakčních zásahů. Stručně řečeno, Girodias tvrdil, že konečný tvar dala Zrzounovi redaktorka Olympia Press. A protože originální rukopis, zasílaný do Paříže útržkovitě, se nedochoval, zůstal tento spor nevyřešen.
Že na Girodiasově tvrzení mohlo být něco pravdy, naznačují právě Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B. Navzdory skvělým lyrickým i komickým pasážím a brilantně vystavěným postavám by místy zredigovat potřebovala. J. P. Donleavy totiž někdy připomíná Bejčáka: chrlí ze sebe jeden nápad za druhým, uchvacuje přívalem vypravěčské energie, až si čtenář z odstupu řekne ono banální „méně je někdy více“. Jde však jenom o drobnou výtku. Je totiž moc dobře, že se nakladatel nebál sáhnout do minulosti a že tento podařený román v češtině vyšel.
LITERATURA Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B.
J. P. Donleavy Přeložila Michala Marková.
Vydalo Argo, Praha 2009. 418 stran.
Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B. se inspirovala velkými romány konce 19. a počátku 20. století. A už první stránky tohoto díla výmluvně ukazují, že se J. P. Donleavy u svých mistrů učil dobře.
O autorovi| Ladislav Nagy anglista a překladatel
