Když biolog Stanislav Komárek v rozhovoru pro Orientaci LN naznačil mechanismy ukryté ve všeobecném volebním právu za sebedestrukční, byl označen za zpátečníka a povrchního rádobyprovokatéra. Vzhledem ke čtvrtbilionovému schodku a hrozbě státních bankrotů považuji téma za osudové, proto se pokusím velkého učitele rozvést tak, aby byl srozumitelný pokrokovým a konformním masám.
Není pochyb, že pracně vybojované a nijak staré všeobecné volební právo hned tak někdo z gruntu nezruší (švýcarské ženy smějí hlasovat až od roku 1971). Všeobecné hlasování je jakýmsi vtělením staré dobré „rovnosti před Stvořitelem“, případně „zaručených a nezcizitelných práv“, jak je známe od Franklina a Jeffersona z Deklarace nezávislosti. Jenže je třeba přiznat, že volební právo se posunulo od uspořádání věcí veřejných do řízení přesunu peněz z jedné kapsy do druhé. Všeobecné volby se v moderních společnostech do značné míry staly jen státem organizovanou generální dohodou o krádeži. Většina schvaluje rabování výplatnic menšiny.
Spříchodem demoskopických technik do politiky se správa věcí veřejných pomalu, leč o to radikálněji změnila. Od principiálního hledání správného řešení pro všechny se dostala k prachobyčejnému obchodnímu nákupu hlasů. (Když výzkumy mezi lékaři v roce 2006 potvrdily, že tři ze čtyř doktorů budou volit pravici, odmítl jim premiér Jiří Paroubek věřit: „To není možné, vždyť jsme jim letos už dvakrát přidali!“)
Uznejme, že zvažování, „komu se to bude líbit“, je jakž takž legitimní. Problém kupování hlasů nastává, když líbení se většině znamená znelíbení se menšině, její ponížení až šikanu. Pokud si 51 procent nejchudších voličů odhlasuje, že té 49procentní menšině seberou téměř vše, naplní to všechny znaky demokratického hlasování. Stačí jednoduchý paragraf v zákoně o dani z příjmu: „Výdělek nad průměrnou mzdu loňského roku bude zdaněn sazbou 60 procent.“ Jelikož podle rozličných průzkumů hodnot považuje většina lidí za správné více zdanit bohaté – a hranici bohatství kreslí právě tam, kam jejich příjmy nedosáhnou –, nebude síly, která by zákon zastavila. (Většina lidí je, z logiky rozložení příjmů, vždy pod průměrem.) Za starých dobrých časů měl právo volit jen muž obšťastněný panstvím jisté rozlohy. Dnes věříme, že do skutečně zásadních věcí, jako třeba vztah k Vietnamu, mají co mluvit i ženy a nemajetní. Ale mají lidé, kteří celý život jen berou dávky, právo hlasovat o míře zdanění těch, kteří celý život plní rozpočet? Technicky je to prosté: rozhodovat o výdajích by směli jen ti, kteří do rozpočtu odevzdají víc, než z něj berou. Kdyby nic jiného, alespoň by vzrostlo daňové inkaso.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
