Při úterním životním jubileu klasika české animace Břetislava Pojara mi vytanula zasutá vzpomínka. Píše se ještě minulé století a na slovutné katedře filmové vědy na FF UK nám v rámci přednášky promítají „medvědy“: Pojďte, pane, budeme si hrát! Studenti, kteří ještě před chvílí vedli zasvěcené hovory o strukturalismu a vraštili čela nad ontologií filmového obrazu, najednou hýkají smíchy a štěstím v blaženém zapomnění všech věcí složitějších, než jak se co nejlépe zašít při schovávané.
Na dnešních animovaných filmech z produkce superúspěšných studií jako Pixar či DreamWorks se často chválí, že si v nich najdou to své děti i dospělí. I když se u nich baví všichni, ti první polovinu narážek nepochopí a pro ty druhé je opačná polovina jen melancholickou připomínkou ztraceného ráje dětství. „Medvědi“ nebo Pojarova adaptace Trnkovy Zahrady dokážou daleko jednoduššími prostředky něco náročnějšího: zařídit, aby mezi diváky přestaly existovat hranice.
Počítače dnes umějí rozhýbat cokoliv a udělají sympatického hrdinu i z digitálního šrotu. Na animovaných filmech pracují armády procesorů a expertů na jednotlivé kroky výroby. V tom množství, v těch možnostech, v té vizuální dokonalosti však něco zaniká. Kozí příběh, první český celovečerní 3D „animák“, který má premiéru za týden, je možná děsivě nevyrovnaný, ale jeho technické chyby a otisk zápasu s technologiemi, jenž se do něj oproti americkým předobrazům otiskl, ho polidšťují.
Je známá věc, že nedořečenost podporuje fantazii a že omezení stimulují tvorbu. Nestavím se proti technickému pokroku, nevolám po návratu k tužce a papíru. Vždycky tu naštěstí budou vizionáři, kteří stávající prostředky zkrotí a ovládnou k vyjádření sebe sama.
O autorovi| Vojtěch Rynda redaktor LN
