Jsem v místech, kde stály původní Lidice. Podle plánku odhaduji, kde byl dům číslo 59. Žil v něm hutník František Saidl se svou chromou ženou a čtyřmi dětmi. Pět dnů před Štědrým dnem osmatřicátého roku oznámil na policejní stanici: "Pane vrchní, jdu se udat, já jsem zabil syna..."
V archivech pátrám po jakýchkoli písemných zmínkách o lidické vraždě. Objevuji vyšetřovací spis. Je tu i Saidlův popis: 175 centimetrů vysoký, podlouhlý obličej, světlomodré oči, tupý nos, malá odulá ústa, mohutná silná brada, světlokaštanové vlasy...
Spis obsahuje i záznam prvního výslechu Františka Saidla:"Během hádky mě syn Eduard udeřil holí přes hlavu, takže se hůl o moji hlavu rozbila. Já jsem v úmyslu, abych ho zastrašil a zabránil dalšímu útoku, rozevřel nůž... a vyzval jsem ho slovy, tak tedy pojď. Eduard se znovu po mně rozmáchl holí, uhodil mě přes hlavu, já jsem jej v rozčilení bodl do prsou."
V ohledacím protokolu pak stojí: "Mrtvola ukazuje tři bodné rány. Jednu jeden centimetr napravo od levé prsní bradavky, druhá rána je značně zející... Všechny rány, i ta třetí, jsou značně zkrvavělé. Obě ruce jsou zkrvavělé, trup umazán krví..."
Svůj trest si František Saidl odpykával na Pankráci. Pracoval tu ve vězeňské tiskárně. A podle vězeňského spisu se choval vzorně.
Po uplynutí dvou třetin trestu se chystal požádat o milost. V té chvíli se ale už naplňoval osud jiné zapovězené lásky. Tento – druhý – příběh však nebude stát život jednoho člověka, ale drtivé většiny obyvatel Lidic, včetně dětí...
V té době se odvíjí také osud slévače a příležitostného muzikanta Václava Říhy. V manželství prý Václav Říha šťastný nebyl...
... A tak poznává jistou Aničku Maruščákovou z Holous. Devatenáctiletá Anička pracuje ve Slaném, v továrně Palaba, jako dělnice.
Václav Říha naivní Aničku bezpochyby zaujal. Uměl se chovat jako světák. Nikdy jí však neřekl své pravé jméno. Vystupoval před ní jako Milan. Jak Anička později uvedla, měla vždy pocit, že jde o nějakého odbojáře. V úterý 3. června 1942 dostala Anička Maruščáková do továrny Palaba dopis. "Promiň, že ti píši tak pozdě, ale snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, také jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan."
Dopis se ocitl v rukou továrníka Jaroslava Pály a záhy putoval na gestapo.
Celý příběh na pozadí lidické tragédie naleznete v magazínu z 30. července deníku
